NOCTURNO.

Vy fijaly nad stolem mým

ve stínu lampy rozvité,

vy, které steskem zamlklým

v mou noční práci voníte –

Ó, květy s bolem tajemným,

vy fijaly v noc vonící,

než půjdu spat, vy dechem svým

opojte duši žíznící –

ať marnou touhou šílená

jak vy se mlčet naučí,

ať hořká pravda bez jména

ji mlčenlivou umučí –

Ve vaší vůni co jsem psal,

vše smysl mělo jediný:

že šíleně jsem miloval

královnu vaši, květiny. –

A v nocech vždy se rozdýchal

květ touhy mojí zoufalý,

jenž šlapán za dne v noc bdí dál

jako vy, noční fijaly. – –

Ó, dýchejte mi ze všech sil,

ó, fijaly, mé fijaly –

květ jediný, jenž ještě zbyl

v pout osamělou do dáli...