Nocturno.

Noc je čirá, jizba sirá,

v rakvi hnědé

ledovýma zraky dřímá

děcko bledé,

v ruce bílou růži svírá.

Bílá z venku do výklenku

hvězda svítá;

hrajíc sobě na myšlénku

bledou tváří, stínem, září

lampa kmitá.

Lampa čadí, na pozadí

bílé stěny

stín se hatí, roste, tratí,

jako v bouři květ se klátí

nalomený.

Teď tak bělo skví se čelo,

teď se stmívá: –

bude smrť, či bude žití

co se teď v ty brvy chytí?

Teď, jak by se usmát chtělo –

Neusmívá.

Ale časem vzplá to jasem

do té šeři, – těm, kdo věří!

Ale pod tím hebkým vlasem

tma je věčná.

A v té líci, ledem spící

k hvězdě, v hloub se tetelící,

vyčitka je nekonečná.