Nocturno.

Noc dýchá vůní zašlých jar... A spícím lesem

zas’ bloudí šepty zmatené těch nocí mámivých.

Života žatvu hořící v svých srdcích nesem:

stesk vášní bouřlivých a neukojených.

Květ z květů země nejsladší jásavých barev něhu

a závratných snů klam nám v srdcích rozložil.

Ve smělost naší myšlenky a v její chladivou bělost sněhu

vdechl svou vůni a nepokojný žár do rozpálených žil...

Spočinout v náručí za srdce zrychleného tluku!

Noc bude krátká pak... Zda ukojí?

Žena, tichá jak noc, svou podá chvějící se ruku,

jež pohladí a rány zahojí.

Noc dýchá vůní zašlých jar a srdce nadějemi.

A pod hvězdami zářícími káže touha jít

ve zmatku neznámými alejemi

a ženě na znamení chvílemi jen větev nalomit.