Nocturno.

Dnes o půlnoci divá bouře dula

a kroupy začly do oken mi prát...

má duše ze snů teprv procitnula,

když jizbou zavyl pes už podvakrát.

I naslouchám, jak kdesi okno tříská,

jak letí k zemi ostro střepiny...

Pes ve tmě chví se, když se pozablýská

a oči hoří mu jak rubíny.

A vedle v domě kojeňátko pláče,

co matička mu zpívá balladu:

jak přišli ďábli v noci pro boháče,

jenž duši zapsal peklu v náhradu.

Blesk na stěně mi osvěcuje Krista,

to na obraze v oné podobě,

již nese Veroniky rouška čistá –

ty nesčíslné rány na sobě!

Mně zdá se otvírati těžká víčka,

a v jejich brvách stkví se čerstvá krev;

líc bledá, jako hromnicová svíčka,

je nevýslovných ukrutenství zjev.

Pak trní na koruně bodlinové

jak rudobílým šípkem počne kvést,

a starý nápis mluví modří rtové:

Zda víš, jak draha duše lidská jest?...

Pak plocha křišťálová na zrcadle

se bleskem taví v ocelový var,

z nějž hledí utýrané tváře svadlé,

jež dusí dým a olizuje žár.

Teď jizba v záři fosforové hoří!...

Mně zdá se: tuk mi v kostech vysýchá...

a jako když se tělo v páry noří,

pot horký z potnic mojich pospíchá...

A z venku do mých oken kroupy tlukou,

a vedle kvílí dítě zemdlené,

pes vyje, týrán nejistoty mukou,

a okno tříská jako šílené.

Ó směsi zvuků, barev, světel, stínů,

mne střemhlav řítíš v hloubi, nevím kam...

já v myšlénkách, že na věky už hynu,

si ku modlitbě v lůžku poklekám.