NOEMI (I.)

A takto as nám počal vyprávět:

Kdys po vánocích doma seděl jsem

v svém atelier. Sedím, zdá se mi,

že někdo klepá. Chvíli poslouchám –

nic. Opět malá chvilka uplyne

a zdá se mi, že někdo otevřel

a vešel dovnitř... Vstanu, – podivno:

nikoho není tu, a přece jsem

zaslechl zřejmě, kterak zacvakla

ve dveřích klika, cítím určitě,

že někdo vešel, neslyšný a němý –

já cítím, kdosi na blízku teď je mi.

To, věříte-li, pocit divný je:

já cítím, tuším něčí přítomnost,

však nezřím nikoho. Že možná sluch

mne klamal, málem byl bych uvěřil, –

však nesním, oči otevřené mám

a vidím jasně, kterak u dveří

se portiera lehce zachvěla,

jakoby kdos, jehož jsem neviděl,

jda kolem o ni lehce zavadil

a dotknul se jí rukou – lehounce

se pohnula, záhyby najednou

se zvlnily a, co mžik přešel malý,

jak byly dřív, se opět narovnaly.

Nebylo ještě šero. Viděl jsem

vše kolem sebe jasně. Najednou

zrak utkvěl mi na bílém odlitku

umrlé dívčí tváře. Maska ta

– sám ji jsem odlil, znal jsem každý tah

v té bílé tváři – v rohu visela

nad pohovkou, kam asi před rokem

jsem vlastní rukou svou ji zavěsil

pro památku na dívku ubohou,

s jejížto tváře, všecek rozrušen

kdys v nitru svém, já sňal jsem masku onu

v to smutné jitro po dívčině skonu.

Tvář její mrtvá vzpomínala mi

na duši milou... Tahy dívčiny,

kdys oživeny kouzlem života,

ztrnule hleděly teď po smrti,

však zjemnělé přídechem bolesti

a majestátem smrti. Mrtvola

zavřené oči měla, kolem úst

si jakýs trpký úsměv pohrával,

tak nevýslovně trpký, a v něm přec

i odpuštění bylo. – Ubohá!

Kdys kolem čela masky ovinul

jsem věnec růží, které dávno teď

povadly zatím – – najednou v té chvíli

jak divem zářil obličej ten bílý.

Svit divný po něm náhle oživnul

a rozlil se po tazích zemřelé.

Já nechápal, co se mnou děje se.

Sám sobě nevěřil jsem udiven.

Já viděl div, jehož jsem nechápal.

Já díval se na bílý odlitek,

jejž celý rok jsem vídal den co den,

a nyní sám nevěda, zda-li bdím

či sním, a obě ruce přitisknuv

na čelo své a stoje bez hnutí,

já nemohl jsem zraku odvrátit

od zjevu toho –: uchvácený divem

jsem oči spatřil v obličeji živém...

To byly její oči... Usmály

se na chvíli, na chvíli zakmitnul

v nich život, rty se pootevřely

a čelo, na němž kmitla bílá zář,

se naklonilo zvolna, pomalu

se schýlilo, tak jako hlavou když

se kývne v souhlas, oči zhluboka,

tak z hluboka se na mne dívaly – –

ne, já se neklamal, leč všecko to

se stalo během jedné vteřiny

a na zdi dál bez jedné kapky krve

tvář neživá visela jako prve.

Svit, který po čele jí přeletěl,

shas’ najednou... já čelo pomnul si,

a poznovu tvář ona neživá

zavřené oči měla, mrtvé rty,

ztrnulé v bolestném tom úsměvu –

vše jako dřív, vše neživá jen hmota

bez hnutí, bez duše a bez života...

Vše bylo jako dřív, jak celý rok

jsem denně vídal, co tu visela

ta maska v rohu nad mou pohovkou...

Vše jako vždycky bylo zas a já

sám v nitru byl jsem pevně utvrzen,

že byl to pouze klam, jenž ošálil

mé smysly, že to pouhý přelud byl

mé obraznosti, sen, jenž se mi zdál

tak živě, jak by skutečností byl.

Sám řekl jsem si, bolně rozechvěn,

že v oněch vzpomínkách, jimž mimoděk

jsem podléhal, jen mocí suggesce

na okamžik přede mnou ožila

tvář oné mrtvé dívky, na kterou

jsem často vzpomínal po celý rok, –

sám sebe nyní přesvědčoval jsem,

že, co jsem spatřil, bylo pouhým snem,

že bylo to jen pouhé zdání klamné,

že její oči hleděly teď na mne...

Však než jsem vše, co svýma očima

jsem viděl, prostě vysvětlit si moh’,

mne ovanula vůně najednou

tak omamná, jak někdo plný klín

by růží kolem nesl – – Očím svým

jsem nevěřil, když zřel jsem zázrak nový.

Jak stalo se to, kdo mi z lidí poví?

Na místě suchých květů na skráních

té mrtvé hlavy nyní rděly se

krvavé růže – uvěřil jsem stěží,

když uviděl jsem lístky jejich svěží.

Před rokem jsem ten věnec ovinul

kol čela toho, věnec dávno už

byl povadlý a uschlý, na něm prach

se usadil, – teď tytéž květy zas

a tytéž lístky vůní dýchaly

a svěžestí a novým životem,

z těch růží divem omladlých tu zase

ta známá, sladká vůně linula se.

To její růže byly... Noemi

tak milovala tyto růže, jež

od jara k jaru, z léta do léta

památku básníkovu životem

svým vlastním oživují – růže ty

s tak tklivou vůní, růže krvavé,

jež ona kdysi milovala tak

snad pro tu barvu jich i pro jméno,

to krásné jméno: Andrée Chênier...

Teď zázrakem ty růže na čele

sádrové masky, pokryty dřív prachem,

se orosené rděly tmavým nachem.

Dřív, když jsem viděl, tvář ta neživá

že oči otvírá, že čelo to

se uklání, že oživuje se

ztrnulý výraz tváře umrlé,

a, jakby cosi chtěly promluvit,

že otvírají se ty ztuhlé rty,

zavřené kdys v hodině poslední,

v té hodině, pod Smrti polibkem

když Noemi kdys umřela – ty rty

že zachvěly se, jakby promluvit

cos chtěly – – vše to když jsem viděl dřív,

ten oživení výraz nenadálý,

já věřit mohl, že jen zrak mne šálí.

Tu možnost připustil jsem, na chvíli

že stal jsem obětí se přeludů,

že, co jsem spatřil, mohlo býti jen

snad podrážděné fantasie hrou

– já ve dnech posledních jsem přespříliš

své síly přepjal, budiž jakkoli:

leč jak svědectví toho zázraku,

jak živý důkaz, že, co spatřil jsem,

klam smyslů nebyl, z růží krvavých,

jež opleteny byly kolem čela,

jich vůně ani svěžest nemizela.

Ty zůstaly, já díval jsem se na ně

a v oné chvíli zachvěl jsem se maně.

Dřív mohl jsem se třeba mýliti,

já řekl si, vše byl jen pouhý mžik,

i záclonou snad jenom vítr hnul,

ač zavřeno vše bylo, ale přec,

já moh’ se mýlit, zde však nikoli.

I hallucinací jen třeba byl

dřív onen zvuk, že někdo zaklepal

a neviděný vešel, na dveřích

že cvakla klika – vše být mohl klam.

Leč na té masce, na niž hleděl jsem,

ty růže oživené zázrakem

tak zůstaly, jak zjevily se mi,

tak omlazené, právě rozvité,

ty krásné růže, divem omladlé,

ty krvavé a tmavě nachové

s tak tklivou vůní... A co vůně jich

kol vála, mne se divný zmocnil pocit

a bylo mi, jak ze sna kdybych procit’...

A tu v mé duši vstala vzpomínka

na onu dívku... Na ni vzpomněl jsem

ne jako na mrtvou, leč na živou

jsem vzpomínal, jak prvně ve dveřích

mé dílny stála, ozářená celá

tím svitem, který linul se jí s čela.

A vzpomněl jsem, jak sladké zjevení,

když ke mně vcházela v těch dobách zlých,

když stonal jsem a když se zdálo mi,

že pouhá její sladká přítomnost

v mou chudou jizbu byla paprskem,

jenž vyzářil ji světlem najednou,

jak očí jejích záře přesladká

můj život vyzářila nadějí

a láskou... A mé srdce bolestí

se náhle sevřelo tak palčivou,

když vzpomněl jsem těch dob, kdy přinesla

mi vonných květů plné náručí –

a jak ty květy potom z večera

v mou jizbu, kde jsem ležel nemocen,

takovou sladkou vůní dýchaly,

jak její láska v ty mé smutné dny

kdys vnesla tolik štěstí, že jsem teď

se zachvěl bolestí v té vzpomínce,

jak pohynuly květy mé i její

a štěstí zašlo v pusté beznaději...

Jak těžký sen dnes bylo za mnou vše,

nač vzpomínal jsem jenom s lítostí –

mé štěstí dávno pohynulo už,

jak ptáče raněné když dokoná

a zajde – dnes i sama Noemi

už mrtva byla. Právě tomu rok,

co na hřbitově ukryla ji země –

a hle, teď mrtvá přišla tedy ke mně.

A já si náhle vzpomněl v úzkosti,

co řekla jednou, když jsme mluvili

o smrti záhadách, zda možno jest,

by ti, kdo umřeli a mrtvi jsou,

k těm, kdož jsou živi, směli přijíti

od prahu věčnosti a promluvit,

byť slovo jediné, to možným je-li,

by mrtví k živým promluviti směli...

Má hlava těžká byla najednou,

mně zdálo se, že tonu v závrati

a šílím... Znovu v hrůze díval jsem

se na ty růže – byly, jakoby

rozkvetly právě – ne, to nebyl omyl...

A nyní jsem si všechno uvědomil...

„Ty’s přišla,“ zvolal jsem, „ty přišla jsi,

jak slíbila’s !... A já se začal chvět

ne strachem ani úzkostí, však tím,

že veliká teď chvíle nadešla,

veliká chvíle, která přináší

všech záhad rozluštění, na kterou

jsem léta čekal, pro niž byl bych rád

dal život svůj, – jež měla přinésti

mi rozluštění všech těch tajemství,

v nichž od věků se člověk potácí

s neklidem v duši... „Ty jsi slíbila

a přišla jsi!“ Já hlasitě jsem vzkřik’

a ruce vztáh’, „ty’s přišla, Noemi!“

já zvolal jsem... Leč náhle v duši mé

se vzbudil nikdy nepoznaný strach

a pocit jakés hrůzy, která mi

svírala hrdlo, tak že vydechnout

jsem nemohl... Já k oknu vrávoral

jsem v mrákotách, v tom prochvěla mnou zima

a náhle tmu jen měl jsem před očima.

Mně zdálo se, že někam řítím se

v hlubokou propast, která nemá dna,

a, jak jsem padal, najednou v té chvíli

jsem nad sebou stín jakýs viděl bílý

a slyšel hlas, jak ze hrobu když kvílí...