NOEMI (II.)

Po chvíli, kdy tvář do svých dlaní schoval,

změněným hlasem dále pokračoval:

Můj krajan, boháč, který v Paříži

má směnárnu u Palais Royal,

den co den odpoledne ve chvíli,

když absinth pívá se, vždy s přítelem

z let mladších sedal ve své kavárně.

Do Paříže kdys přišel jako hoch

a štěstí přálo mu. Ze začátků

nevalně skvělých domohl se pak

i blahobytu. Doma u sebe

vybranou časem hostil společnost

a jeho syn – tak staří smluvili

kdys v kavárně a obě matky se

v tom shodly dávno – za nedlouho měl

si slečnu Adu Clermontovu vzít

za ženu svoji. Po rodinné radě

Georges zasnouben byl z jara slečně Adě.

Nebylo, proč a k čemu vzpírati

se dohodnutí, které stalo se

tak rozvážně, jak obchod nějaký

se uzavírá. Moudří otcové,

o sňatku hovoříce dětí svých,

tím spíše shodli se, že, vzato kol,

byl sňatek onen dobrým obchodem

pro strany obě, k tomu nehledě,

že s počítavých otců rozvahou

a rozumem, jenž chladně počítá,

v souhlasu byla srdce dětí obou.

Leč vždyť i jiní zvyknou sobě dobou...

Před svatbou bylo. Obě rodiny

se znaly ode dávna. Mladý Georges

i slečna Ada spolu znali se

od dávných let. Když Ada v ústavu

na vychování byla v Poissy,

tu obě spřátelené rodiny

k ní dojížděly často návštěvou,

Georges s nimi. Zvolna vyvinulo se

cos jako láska mezi oběma,

ač nikdy o ní nemluvila ústa –

ó čas, kdy v srdci mladá láska vzrůstá!

Tak vzklíčila i mezi dvěma těmi,

ač pro vyznání zůstávali němi.

Vždy v ústavě se Ada těšila,

až přijde on, Georges zase v Paříži

po celý týden rád si vzpomínal

na výlet minulý a těšil se

na příští setkání, na procházku

v klášterní zahradě a vždycky znova

si vzpomínal na všechna její slova.

I první lístek jemu psala,

jejž potají, když přišla, do dlaně

kdys v klášterní mu vtiskla zahradě –

a jemu lístek ten tak milý byl,

ač jediného slova nebylo

v něm o lásce. A znovu pro oba,

pro jejich vzpomínky i jejich touhy

se týden zdál tak neskonale dlouhý...

A vždy, ač sama sebe ptával se,

zda cit, jejž pro ni chová v nitru svém,

je láskou pravou – zdávalo se mu,

když svědomí své někdy zpytoval,

že příjemno mu na ni vzpomínat,

však láska že snad jinak jeví se,

ta pravá láska, že v ní více snad

je vroucnosti, jež cizí byla mu –

vždy přece znovu k ní se vracel rád

a rád si vzpomínal na chvíle všecky,

když venku slýchal hovor její dětský.

Ve hluku ulic často vzpomněl si

na její měkký, zvonkovitý smích,

na ruky stisk, když někdy potají

se ruce jejich maně setkaly,

na její milé, dětské žvatlání

o přísných sestrách, o představené,

o družkách z ústavu a o těch všech

starostech drobných, jež má každá z nich,

o ženiších, již přijdou pro které,

o svátku, jejž z nich která slavila,

o tennisu, jejž hrají v zahradě,

o esthetice, o níž vykládá

jim sestra sama ošklivá jak noc,

o lístku milostném, jenž zabloudil

náhodou v jakés ruce nepravé,

o vyslýchání, které nastalo

následkem hrozné události té,

když představená lístek milostný

chovance jedné vzala pod rukou...

Tak jako ptáček v kleci švitoří,

tak ona hovořila o všem tom,

co těší, rmoutí, zajímá i baví

chovanek mladých romantické hlavy.

Rád vzpomínal si na ten její hlas,

na její smích tak sladký, ba i v sen

se zakmitla mu časem procházka

po jejím boku, světlá její hlava –

sám ptal se zas, to láska je-li pravá.

I slečna Ada, když zas v klášteře

zůstala sama, po těch návštěvách

si vzpomínala často na něho,

co dělá teď, zda na ni v Paříži

si vzpomíná... o tom, co řekl jí,

teď přemýšlela, vzpomínala si

na každý jeho pohled, v myšlénkách

zas v paměť volala si všechno to,

o čem jí mluvil, ráda s družkami

mluvila o něm, ráda slýchala,

když chválily jí toho, který jí

byl souzen kdys – a přece pochybnost

i ona časem o své lásce měla,

že láska ta snad nedosti je vřelá.

A jeho podobu si kreslila

v svých myšlénkách, i v jejím denníku

na mnohé stránce o něm vyskytla

se časem zmínka. Zanášela tam

i všecko to, co která z chovanek

jí řekla o něm. Lichotilo jí,

že mnohá z družek s tajnou závistí

jí ptala se, kdy bude svatba už,

ba svědomitě časem v denníku

svém líčila i barvu chrysantém,

jež v knoflíkové dirce nosíval,

i vázanek, jež míval na krku,

když objevil se venku návštěvou –

v denníku jejím, abych děl to zkrátka,

jím vyplněna byla mnohá řádka.

Tak minul rok a v život obou jich

nižádné větší změny nepřines’.

Vždy vídali se časem v Poissy

a potom oba odloučeni zas

si vzpomněli na hezké odpůldne,

když spolu viděli se... Věděli,

že svoji budou, jeden druhému

byl milým, rádi spolu mluvili,

na nové těšili se shledání

a oba žili u vědomí sladkém,

že jejich román skončí šťastným sňatkem.

A přece chvílemi jim oběma

se zdávalo, že sympathie ta,

jež mezi nimi vyvinula se,

jak z dětí přátelství se bezděky

vyvine láska, – že snad láska ta

snad ani není láskou takovou,

jak o ní čítávali v románech,

jak Ada o ní časem v básních četla,

že v srdcích svítí jako zoře světlá...

Čím bylo to, si nedovedli říc’,

však tušili, že to, co pro druha

druh cítil v srdci, nevyplnilo

jich celá srdce, že vždy zůstalo

tam jakés místo, které vyplnit

jich láska nedovedla... Nebylo

to takové dvou duší splynutí,

kde jedna žije v druhé, přestavši

svým vlastním žíti životem –: ten ryzí

a velký pocit oběma byl cizí.

Druh milý druhu byl a upřímná

jich byla náklonnost a věděli,

že šťastni budou spolu, šťastni tak,

jak jiných lidí sta a tisíce,

když rádi mají se a není, co

by štěstí jejich mohlo překážet, –

a přec byla ta jejich náklonnost

tak nějak příliš klidna, bez vášně

a opojného žáru. Nebyla

takovou láskou silnou, horoucí,

jež celou hloubi srdce vyplní,

že v srdci tom víc místa nezbude

pro jinou myšlénku, – ne, nebyla

takovou láskou, která dovede

přenášet světy, láskou takovou,

jež silnější jest nad život a smrt,

kdy milující srdce podstoupí

pro srdce druhé rádo, s nadšením

i všecka muka, bolest nejtěžší,

nenávist lidí, pohrdání jich,

strádání, bídu, těžké příkoří,

vzdor smělý proti světu celému,

trud, ponížení, trýzeň mučivou

a vše, co duše podstoupí tak ráda,

když oběti té láska sobě žádá...

Tak přišel čas, kdy Adu z kláštera

si vzali domů. V hlučné Paříži

se zprvu Adě dlouho stýskalo

po žití na venku, byť třeba dřív

zas byla toužívala, aby ji

z kláštera vzali. Často v myšlénkách

nad vyšíváním nakloněna doma

si vzpomněla – a vzdech jí zachvěl rtoma.

Jak v práci ke stehu se pojí steh,

myšlénka létla jedna za druhou

jí mladou hlavou –: v život vstupuje,

a co ten život asi podá jí

po jeho boku? Zda to neblahým

snad není znamením, že právě teď,

když viděla se v duchu klečící

na stupních oltáře a slyšela

své tiché „ano“, právě v chvíli té

že krve její krůpěj zbarvila

to šití bílé? Tečka krvavá,

dvě vedle sebe náhle skanuly

na bílé šití. Vzkřikla bolestí,

jak do prstu se bodla v myšlénkách

a jehla v ruce se jí zlomila...

Však znamením to jistě žádným není!

A dál jí duší létlo tiché snění.

Co matka její četla potichu

si jakýs román, Ada na klášter

si vzpomínala s tichou lítostí

jak na místo, kde žití prožila

část nejkrásnější, dívčí mladost svou,

kde rozkvétaly dívčí její sny,

kde bývalo jí svátkem radostným,

když přijížděly milé návštěvy,

kde v její tichém snění zkvétaly

vzpomínky na něho, když odejel

zas k Paříži a ona zůstala –

a hezčí byly někdy vzpomínky,

než skutečnost. – Vzpomněla nejednou

na družky svoje, kterak potají

si svěřovaly tajné románky

svých mladých srdcí, kterak o lásce

jich mladé hlavy tiše blouznily

a každé zdálo se, že zakletou

je princeznou... a v dívčí jejich sny

se loudívala světlá představa

o komsi krásném, jenž svou princeznu

si odtud jednou v slávě odvede,

by šťasten byl s ní kdes na krásném hradě –

všem tak se snívalo, i slečně Adě...

Georges vídával ji nyní častěji,

než dokud byla venku v klášteře, –

však jí se zdávalo, že venku tam,

pod tichou klenbou stromů klášterních,

kde byla jako ptáče zavřené,

vše bylo nějak mnohem krásnější

než tuto, že víc bylo půvabu

v těch návštěvách i v těšení se na ně –

jak vzpomněla si, zatruchlila maně.

Leč jenom chvílemi ve mladou hruď

jí vkrádal se ten pocit lítosti

pro doby uplynulé... Uvedli

ji v nový svět, jenž záhy rozptýlil

tu touhu po návratu v zašlý svět

dětského snění. Minul čas jen krátký

a netoužila do kláštera zpátky.

Svět nový se teď před ní otvíral,

svět jiný stále nových půvabů,

tak lesklý, smavý, krásný, zářící, –

kdož zprvu tuší, že to všecko klame,

že všechno lež a pozlátko jen samé...

Ji nyní uváděli do světa

jak mladou dámu. Nyní směla jít

i do divadla časem, vedli ji

i do opery, byla v koncertech,

do Longchamp na závody jezdili,

kde byla Paříž celá. Popsala

svým družkám, které zbyly v ústavě,

v allée des acacias nádherný

a svůdný obraz bájných toilett

při květinovém korsu, na kterém

se uviděla se svým rytířem,

jenž prohlásil, že ze všech, jež jsou tady,

přec nejsličnější je zjev slečny Ady...

Teď výbavu si zvolna chystala

a lákaly ji velké bazary,

i lawn-tennis, projížďka v lesíku

i výlety, kde s nimi býval Georges

i jiní. Zprvu často psávala

do kláštera svým družkám bývalým

o všem tom novém, co tak lišilo

se od tichého žití v klášteře,

kde fantasii rostla hvězdná křídla –

čím dál tím více psaníčka ta řídla.

Teď jinak budoucnost si kreslila,

než jak ji druhdy ve svých dívčích snech

kdy vídala, v těch dobách minulých,

když se družkami svými potají

o lásce blouznívala, o někom,

kdo krásný jako rytíř z pohádky

si pro ni přijde... Nyní rytíř ten

měl jinou tvář i pozměněné rysy,

než jaké ve snách vídávala kdysi.

Teď věděla, že princem není on,

ni ona princeznou, – však měl ji rád

i ona jeho, milovali se,

byť třeba ne tou láskou horoucí,

jak tušila ji druhdy v mladém snění –

však – lásky takové snad ani není...

Jen časem nedovedla ubránit

se domněnce, jež se jí vtírala

jak moucha neodbytná – domněnce,

že nyní, když už málo chybí jen,

by svoji byli, náhle ochládá

on ve své lásce k ní – tak alespoň

jí zdávalo se časem, chvílemi...

A tu se sama sebe ptávala,

zda láska taková, již v duši měli,

oběma stačí pro ten život celý...

A někdy stalo se, že přistihla

se při tom, jak jí v duše hlubinách

se probouzela temná myšlénka,

že vedle lásky, jakou oni dva

cítili v duších, jistě ve světě

je láska, která jinou mluví řečí,

tak vznešenější, světější a větší...

Však život – kdo ví, co nám život podá?

Po štěstí ruku vztáhneš tu – jen škoda,

že trní ruku do krvava zbodá...