NOEMI (III.)

Dál po chvíli, když odmlčel se, znova

jal vyprávět se asi v tato slova:

V té době se mnou seznámil se Georges

v Quartier Latin. Ke mně přihlásil

se jako krajan a mne uvedl

v dům otce svého. I zas naopak

v mé atelier často přicházel

a chodil, vždy tak hovorný a sdílný,

rád na návštěvy do mé chudé dílny.

Tu ve křesle, jež stálo u okna,

sedával někdy celé hodiny,

čta noviny a při tom hovoře

a jindy beze slova dívaje

se na mne tiše, když se domníval,

že z práce by mne vytrh’ řečí svou.

Ve spiritistů kroužek v onen čas

já chodil jsem a pozděj také on

na schůzkách oněch horlivě bral podíl –

kéž nikdy by tam se mnou nebyl chodil!

My zprvu často o těch záhadách

a tajemstvích, za která by tak rád

proniknul člověk, spolu přeli se

hodinu mnohou. Dlouho do nocí

jsme za hovorů často bloudili

po luxemburgském parku – druhý den

zas ke mně přišel, znovu navázal

nit hovoru tam, kde byl přestal včera –

otázka vždy se naskytala sterá.

A tu se najednou mi zdávalo,

že nějak příliš často v hovoru

teď ozvalo se jméno dívky, již

na schůzkách oněch poznal – Noemi

se jmenovala... Bytost záhadná,

takový soulad krásy podivné –

i mne svým kouzlem podmaňoval vždycky

zjev její půvabný, tak poetický...

Ó Noemi, – ta zatím v hrobě setlí,

v mé duši dál však žije zjev ten světlý...

Ó Noemi! – to dítě spanilé

a luzné, s těmi vlasy zlatými

kol bílých skrání, – s těma očima

jak chrpa modrýma, jež dívaly

se z pod řas dlouhých vždy tak podivným,

tak nevýslovně tklivým pohledem,

jak vždy by její duše bloudila

daleko kdesi, kdesi daleko

v neznámých světech, odkud na náš svět

se její duše dívá, stvořená

ne pro svět náš – – vždy tak se dívala,

že zdávalo se, za tím pohledem

že skryto jakés velké tajemství,

vznešené, svaté a – žel, nedostupné

těm, na něž její snivý zrak se upne...

Já vzpomínám... když prvně v hovor náš

se jméno její sladké vloudilo,

mně milé bylo, slyšet z jeho úst,

jak Noemi, ta něžná a tak milá

i druha rázem, cele okouzlila...

Mně milé bylo, – miloval jsem ji

snad nevědomky, tenkrát alespoň

sám ještě láskou nezval jsem ten cit,

jenž k ní mne poutal – milé bylo mi

hovořit o ní s někým, kdo jí též

byl okouzlen, – a chválu slyšeti

na její vlasy, čelo, oči, všecko,

čím jímalo mne půvabné to děcko.

Když usedl si, znovu ke mně přišed,

jen její chválu vždy jsem musil slyšet.

A mně bylo tak sladko u srdce,

když Noemi jím byla chválena

pro divné kouzlo modrých očí svých,

pro něhu svou a snivost jímavou,

jíž bytost její celá zářila,

pro všecko to, co z její života

nám známo bylo, pro ty úsměvy

své mdlé a nervosní, pro vášnivou

svou lásku k růžím tmavě krvavým,

pro utrpení vše svých mladých let,

pro záhadný ten výraz očí svých,

pro kouzlo mladosti své, pro ten stesk,

jenž dojímal tak milým půvabem,

když časem z její modrých očí zíral,

co zvláštní pel ji celou obestíral...

Mně sladko bylo o ní slýchati –

a on byl neunavný v obdivu

a horování pro ni. Teprve

když napadlo mne jednou, za řeči

že o Adě se nikdy nezmíní,

ba jaksi zúmyslně vyhýbá

se pouhé zmínce o ní – najednou

tu poprvé v svém celém životě

jsem hořkostí vzplál vůči někomu,

kdo doposud mi nebyl ublížil,

a zmocnil se mne pocit takový,

jenž hořký neklid vlil mi do duše –

byl ošklivý to žárlivosti pocit...

A bylo mi, jak ze sna kdybych procit’...

A nedůvěra vešla v srdce mé

a otrávila všecku duši mou

i život můj. I pocit přátelství

se v pocit jiný, nenávistný mění,

sžíravý trávil mne jed podezření.

To podezření, nevím, duší mou

kdy prvně kmitlo se, leč vzpomínám,

že právě v oné chvíli prvně jsem

si uvědomil, nyní, najednou,

když zdálo se mi, Noemi že ztratím,

čím duši mé se byla stala zatím...

Sám nikdy před tím netušil jsem dřív,

že to, co pro dívku tu cítil jsem,

by láskou bylo – sám jsem nevěděl,

cos takového že by v srdci mém

se bylo událo... Teď teprve,

když v duši mé jak pusté strašidlo

žárlivost vstala, nyní, v bolesti

když cítil jsem, že někdo Noemi

by odloudit mi mohl, poznal jsem,

co před sebou jsem dříve tajil sám,

že láskou bylo přece, v srdci svém

co skrýval jsem... Ba nyní teprve

když zdálo se mi, že tu vyrůstá

sok lásce mé, jsem bolestí jat chápal,

čím byl ten tichý pro Noemi zápal...

A žárlivost, jež zprvu nesměle

a mimoděk se ve mně ozvala,

teď probudila se a mukami

mne mučíc, které byly zároveň

mi rozkoší, jak dravec na kořist

teď čekávala v touze krvelačné,

kdy o Noemi a jak opět začne...

A jako vždy mi ještě před krátkem

tak milé bylo, o ní mluvit s ním,

slýchati její chválu z jeho úst,

tak, když pak srdce ve všem zradu tuší,

vždy chvála jeho pálila mne v duši.

Ó zlé to byly chvíle! Žárlivost

mne mučila, já stále potravy

jsem pro ni hledal, s krutou rozkoší,

jež otravovala mne, v srdci svém

ji živil jsem, mně bylo k zoufání

a opět zdálo se mi, příčiny

že k žárlivosti žádné snad jsem neměl –

leč podezření hlas, ten neoněměl.

To jediné mi bylo jasno: čím

se její jméno častěj ozvalo

za řeči jeho, tím vždy více se

o slečně Adě poznámka jen malá

z hovorů jeho zvolna ztrácívala...

Já na ni vzpomněl mu a očima

se zabod’ v jeho tvář, bych dohádal

se nejtajnější jeho myšlénky:

leč z odpovědi jeho nevyčet’

jsem ničeho... Byl jako jindy dřív

a tázán mluvil o ní – ostatně

říc’ bylo těžko, v jeho poměru

ke slečně Adě jiným-li než loni –

on nikdy příliš nemluvíval o ní.

Vždy jejich láska – (však už řekl jsem,

že oba měli časem v srdcích svých

takový pocit –) prosta bývala

onoho hlubokého vzrušení,

jímž uchvácen jak svatým zázrakem,

jat opojivou touhou, omámen

milostným žárem v drahé objetí

na křídlech touhy nedočkavě pílíš –

ach, ti dva vždycky byli klidni příliš!

Když o ní mluvil, nikdy jeho hlas

ni dříve ani teď se nezachvěl

vzrušením hlubším. Snad že lásce jich

nebránil nikdo, ano naopak,

že obě rodiny jich smluvily

ten sňatek obou mezi sebou, jak

se smluví obchod mezi přáteli –

snad proto lásce obou chybělo

to vše, čím v nejtrudnějších zkoušek chvíli

tím více láska roste jen a sílí...

Mluvili spolu jako doposud

– tak řekl alespoň – a scházeli

se jako dřív. Na moji otázku,

jak nechápal by, kam je namířen

hrot otázky té, klidně řekl mi,

že slečně Adě včera věnoval

odpůldne celé. Spolu chodili

a bavili se řečí o šermu –

(miloval fleuret, mezi šermíři

vždy jméno jeho mělo dobrý zvuk

od mnoha let, jí opět lawn-tennis

byl milejším, i cenu jakousi

vyhrála v klubu) – k páté hodině

se rozloučili, svoji nevěstu,

jak bylo vždy, pak domů vyprovázel –

ton vřelejší té odpovědi scházel.

Sám před tím kdysi byl se přiznal mi,

že láska k Adě nepřekáží mu

u Odeonu míti milenku,

již ovšem pečlivě vždy tajil před ní –

v Paříži, zdá se, všechno to je všední...

A věděl jsem, že často stalo se,

že rovnou spěchal od své milenky

ke slečně Adě, ještě na rtech svých

žár milenčiných maje polibků.

Tak mezi obě dělil srdce své

s tou požívavou myslí světáka,

jenž mezi tím, co s Adou hovořil,

vzpomínal na ni, která v divadle

nevelké časem hrála úložky –

tak asi často, jako půvabný

ten její úsměv, líbezný a krotký

hrál v jeho žití malé episodky.

Leč nechať o jedné či o druhé

kdy zmiňoval se mi, přec nikdy jsem

v něm nepostřehl toho vzrušení,

jak jméno Noemi když ozvalo

se v našem hovoru. Tu najednou

má žárlivost se znovu ozvala,

neb jistě miluje, kdo o někom

tak mluví rád, jak o ní mluvil on.

Však nepodřek’ se slovem jediným,

že mluvil s Noemi, když při tom já

bych nebyl býval... Ale v duši mé

ta nedůvěra jednou vzbuzená

víc neusnula... Neblahý, kdo pozná

ta žárlivosti slepé muka hrozná...

Tu v každém hnutí člověk zradu tuší

a podezření otráví ti duši...

Já důkazů jsem neměl, že by on

mne klamal, jenom na dně duše kdes

to podezření stále hlodalo

a pálilo jak uhlí řeřavé...

Snad netušil, co se mnou děje se,

a, jak jen mohl, navštívil mne zas

a klidně usedal si do křesla

tam k oknu, jako vždycky... Protivný

mně stal se on i jeho návštěvy.

Jen záminkou mu byly, řekl jsem,

by s ní se mohl časem vídati,

by přede mnou tu o ní hymny zpíval,

jak o nevěstě ani neblouzníval...

Až jednou stalo se – nu, konec všemu.

Mým sokem byl a běda mně i jemu.

Však na konec – dnes odpustiti lze mu...