NOEMI (IV.)

Zde oddechnul si na okamžik malý –

my napjatě jsme dále poslouchali:

Hle, nutno říc’, byl boháč proti mně, –

ba řeknu všecko: chvíle bývaly

zlé, velmi zlé, jak mezi bohémou

nezřídka bývá... Ve strádání mnohém

o hladu často chudý usne bohém...

A často stalo se, že Paříží,

po boulevardech těch plných přepychu

a nádhery, kol oken kaváren

jsem bloudit musil v ony chvíle, kdy

svět ostatní sedává ke stolu –

nu, krušno bývalo a mnohdy on

rád pomohl... Však splatil jsem mu za to

tím nejdražším, co kdy mi bylo vzato...

Byl hodný hoch... I v otce svého dům

mne vlídně zval a já k nim přicházel,

mne jako krajana se ujali

a v dobách nejtrudnějších za mnohé

jim děkoval jsem. Z bídy nejkrutší

mne vytrhli a nevím, nebýt jich,

kde byl bych dnes... Tak žít jsem začal znovu.

Zde poznal jsem i Adu Clermontovu.

Tak v domě krajanů svých do světa

jsem uveden byl, – mnohým známostem

z té doby děkuji, že v Paříži

jsem nezaniknul a že na to v krátce

i Salon vystavil mé první práce.

I divadlo jsme hráli, bývaly

i koncerty zde časem, v jídelně

se postavila křesla do řady

a slečna Ada sedla k pianu

a hrála, Georges jí noty obracel

a staří páni, vážné matrony

se zalíbením vždy se dívaly

na oba mladé lidi. Tajemstvím

již dávno nebylo, že oni dva

za sebe půjdou. K sobě hodili

se postavou i rodem, oba se

od dětství znali, a když uváděl

ji k pianu a sedal vedle ní,

že čelem dotýkal se její skrání –

nu, hezké na ně bylo podívání!

Ach ano, hezký byl to obrázek,

když seděli tak, hlavu u hlavy,

úsměvy na rtech, a když zářilo

jim z očí mládí... A já myslíval

si potají, jak je ten život zlý

a špatný – a já v duchu hrozil se,

jak bylo by tu, kdyby z daleka

jen tušila, že ten, jenž vedle ní

tak blízko sedí, hlavu schyluje

níž k její hlavě – možná, v chvíli onu

zalétá duchem někam k Odeonu...

Však nikdo netušil... jen duší mou

stín časem přeletěl a později,

když nabýval jsem téměř jistoty,

že na obzoru lásky Adiny

se bouře schyluje, že k Noemi

on láskou vzplál... mně bylo k zoufání

i pro sebe i pro ni ubohou,

jež usmívala se jak vždycky dřív

a tušení neměla o tom všem,

co děje se... Leč v nejistotě sám

a ve tmách na slepo jsem tápal posud,

sám nevěděl jsem, co mi zchystá osud.

A přiznati se musím ke všemu:

v ten čas v mém srdci prvně v životě

se cosi ozvalo, co lišilo

se ode všeho, co až dosavad

jsem láskou zval... Ne, láskou nebylo

nic z toho všeho, co tím jménem zval

jsem doposud – ta hejna grisetek,

jimiž se vzpomínky mé hemžily,

ty, které bezstarostné jako pták

kol tebe mihnou se a ve smíchu

chléb tvrdý bohémy jíst dovedou

i věrny býti na čas, na chvíli,

než omrzí je život takový

o věrnosti a hladu – – ošklivost

mi zbyla v duši a teď najednou

já v nitru svém jsem lítosti měl nával,

když s nimi Noemi jsem porovnával.

A přec i ona vešla zmatena

kdys pod mou střechu, jako ptačátko,

jež vichřice a nepohoda honí –

však zlého, ne, si nemyslete o ní.

A přišla – tehdy vím, že bylo mi,

jak sluneční by vnikal paprslek

zářící, vlídný, teple hřejivý

i v duši mou, již září naplnil,

i v neútulnou, chudou jizbu moji –

ji dosud zřím, jak vstoupiti se bojí...

Ji dosud vidím, kterak stojí tam

zmatená, plachá, jako chorá laň,

jež k lidem zabloudí a ve strachu

a úzkosti své oko nevinné

s tím prosebným a plachým výrazem

upírá na ně... A dne nemine,

když domů vracím se, bych nevzpomněl

dne onoho, když stála u těch dveří...

vždy vzpomenu – a srdce těžko věří...

Ji v luxemburgském parku vídával

jsem s plavovlasým, bledým děvčátkem,

jež po ní otáčelo svoje oči,

jak po sluníčku květina se točí.

My denně vídali se, k poledni

na lávce sedala tam ve stínu,

a děvčátko, jež sedávalo u ní,

si drobným pískem hrálo na výsluní.

Já přešel kolem, když jsem poprvé

ji spatřil – hlavu zvedla náhodou

a pod širokou střechou klobouku,

jenž čelo její stínil, pohlédlo

dvé očí na mne – na mžik jediný

jsem spatřil pohled modrých očí těch,

jenž, nevím, proč, mne tehdy divně jal,

že mimoděk jsem celé odpůldne

na modré ony oči vzpomínal –

takové modré oči... Zdálo se,

že se soucitem na mne hleděly –

na růžích nemíval jsem ustláno

a nevím, možná, že z mé tváře zíral

i třeba hlad, jenž v dobách těch mne svíral...

Já přešel kolem ní – ta vzpomínka

vždy novou svěžestí mi v hlavě bují,

ba na tu chvíli dobře pamatuji...

Já přešel kolem ní – vím, v onen den

že nevolno mi bylo, časy zlé

přitrhly na mne s celou bídou kletou –

vím, tehdy hlad jsem tišil cigarettou...

Den mnohý potom stávalo se, že

jsme potkali se v parku – pokaždé

ji oči mé už z dálky hledaly

a pokaždé, když kolem přešel jsem,

já pocit měl, že vlídně, laskavě

se dívá za mnou pohled její milý –

tak oči naše vždy se pozdravily.

A někdy stalo se, že nepřišla –

v den takový, sám nevěděl jsem proč,

já musil obírat se v myšlénkách

tou, jejíž jména ani neznal jsem,

svou neznámou – a stále před sebou

jsem viděl oči její vlídné... Nepřišla

a mně se zdálo, luxemburgský park

že náhle ztratil všecky půvaby

a sesmutněl... A potom chorobou

čas nějaký jsem upoután byl k loži

a tenkrát život – nu, byl v ruce boží!

Byl podlomen tím dlouhým strádáním

a vysílením – v poslední ten čas

já bídně živořil jsem celé týdny

a sotva vlekl jsem ten život bídný.

Jak Lazar ležel jsem – to byla zlá

a krutá doba... Po tři neděle

jsem nevyšel, snad byl bych zahynul,

mne kdyby dobří lidé nebyli

se ujali. Ba člověk zchátralý

mne zachránil, ten, který nedoved’

zachránit sama sebe – jeden z těch

ztracených, malých lidí ubohých,

jež zlomí život, který je jim bědou,

a kteří vzepříti se nedovedou...

Sám těžce probíjel se životem,

byl filosof, leč dávno vzdal se už

všech nadějí, že někdy dokončí

své studie – chtěl býti do své smrti

jen tím, čím byl: syn latinské své čtvrti.

To bylo dávno už, co filosof

žil ze dne ke dni a co napájel

jen absinthem se místo vědění.

Byl ztracen, věděl, síly neměl však

se vzchopiti... Byl po tři měsíce

mým sousedem; já teprv později

se dozvěděl, že soused filosof,

jemuž mne zželelo se, nemaje,

čím pomohl by sám, šel vylíčit

mou bídu jiným. Nevěřili mu

a přišli sami. Zhrozili se mne

druhové moji... Málo zbylo pouze

a byla by mne udolala nouze.

Ba těžký byl to čas, v své nemoci

já často myslil na své umění,

pro které všechno chtěl jsem vytrpět,

i hlad i bídu, dlouhé strádání

a odříkání, jenom na konec

když nepodlehnu trudům života...

a přece málo jenom chybělo

a všechno utrpení mladých let

a všechna bída, kterou vypíti

jsem do dna musil v odříkání stálém –

vše tenkrát mohlo nadarmo být málem...

To byly trudné, dlouhé zápasy –

a v Saloně když na to poprvé

mé pochválili dílo, bezděky

verš Dantův zakmitnul se duší mojí:

„To neví nikdo, co to krve stojí...“

Nuž, já se zotavil – – V těch dobách zlých,

když nemocen jsem ležel, kolikrát

až k smrti teskno v duši bylo mi –

a tak mi líto časem bývalo,

jak opuštěn tu ležím mezi tím,

co na ulici dole pode mnou

dál kypí život, lidé smějí se

a baví... časem ke mně nahoru

smích dívčí zaletěl a popěvek

latinské čtvrti, který noční tiší

tak často rozléhal se po Boul’ Mich’i.*)

V samotu moji z venčí dolétal

ruch života, svítilo slunce tam,

voněly květy, ptáci zpívali

a milenci tam spolu chodili

v zářivém svitu dnů těch májových...

A zněly písně tam a dívčí smích,

tam venku žili šťastni, smáli se,

vzduch, slunce měli, zdraví, svobodu

i radost života i mladosti,

jež ty dny jara kouzlem vyzáří...

Tam volně pobíhali ve slunci

a přecházeli v smíchu bezstarostném –

ach, mně ten smích se v duši zaryl ostnem!

Já uvězněn ve čtyřech stěnách svých

jsem v duchu kreslil si, jak milenci

v těch jarních dnech tam venku chodí v párech,

jak, ruku v ruce, přejdou po boulevardech...

A tu jsem za té doby tolikrát

si smuten vzpomněl na svou neznámou,

co asi dělá, kde se prochází

v tom slaměném svém bílém klobouku,

zda ještě chodí v luxemburgský park

s tím bledým děvčátkem – – a kolikrát

mne napadlo, zda aspoň jednou jen

si na mne vzpomněla za dobu tu,

co nemocen jsem ležel... Poprvé

zas vyšel jsem... Mně hlava motala

se závratí, když znovu svěží vzduch

jsem dýchat mohl... Červnový byl den,

takový krásný, plný slunečna

a radosti, či jenom ve mně tak

slunečno bylo... A mně zdálo se,

jak znovu byl bych zrozen, zachvátil

dřív nepoznané radosti mne příval,

já z plných prsou tenkrát byl bych zpíval...

Leč byl jsem dosud sláb... Mně zdálo se,

že roky ležel jsem... A pomalu

v park luxemburgský šel jsem – – ona celá,

jak spatřila mne, v tváři zahořela.

Taková radost z očí svitla jí,

z těch krásných očí... Letěla mi vstříc

jak známému, tak jako někomu,

kdo nade vše jí drahý, na něhož

tak dlouho s dychtivostí čekala

a který dlouho nešel... „Nemocen

jste tedy byl, ó já jsem věděla,“

zašeptla tiše a vstříc podala

mi obě malé ruce, mezi tím,

co na mne hleděla a po tváři

co kmitnul se jí úsměv truchlivý

a šťastný zároveň. „Já věděla,“

pravila znovu, „a jak bledý jste

a já kterak jsem šťastna...“ Mluvila

jak dítě pomatené radostí

a v chvíli tu, jak před ní stál jsem němý,

neznámý pocit vcházel do duše mi...

V mém celém životě ten slunný den

byl svátkem největším. Já v duši měl

takovou radost hlubokou a ryzí –

ó taký den že jako jiné zmizí!

A třetího dne – byl jsem dosud sláb

a vyjít nemohl jsem – najednou

můj soused filosof, jak odněkud

přicházel domů, u mne zaklepal

a otevřel, pak usmívaje se

mně prstem zahrozil a řekl mi,

že dáma nějaká se ptala po mně,

že na schodech ji potkal v našem domě.

A za ním ona stála ve dveřích

a modré její oči těkaly

bázlivě vůkol... Dobrák filosof

se uklonil a šel... A ona němě

sklonivši hlavu, v slzách vešla ke mně.

Tam venku kvetly růže – přinesla

mi plno růží... V slzách rozhlédla

se jizbou mojí chudou, na mou tvář

se zahleděla dlouhým pohledem

a zaplakala. Skryla hlavu svou

na prsou mých a beze slova tak

jsme řekli si, i rty když byly němé,

že dávno se a z duše milujeme.

To byly světlé chvíle, takové,

jichž památka z mé duše nezmizí,

co budu živ, – jak zlatá pohádka

vzpomínka na to září duší mou

a zářit bude celým životem:

ach ano, tenkrát, v nejkrásnější čas ten

jsem byl tak plně, neskonale šťasten!

Takový velký svátek v duši mé

byl najednou a pocit, který měl

jsem v srdci svém, tak svěže, čistě hřál,

jak zlaté slunko hřeje na jaře

svým nejvlídnějším, sladkým paprskem.

A jednou jsem za chvíle takové,

kdy všechno kolem svátkem bylo mi,

se v parku maně potkal s přítelem,

jenž, Pařížan a světák hotový,

zasnouben s Adou, klidně vedl se

s milenkou jinou, o níž neměla

nevěsta jeho ani potuchy –

já připadal si velký jako král

naproti němu, který ubohým

tak připadal mi ve svém světáctví,

a já v té chvíli ani nechápal,

jak ten, kdo ve svém srdci lásku má,

tu lásku klidně může znesvětit

po boku jiné, jež, se k němu tulíc,

tu lásku jeho vláčí prachem ulic...

Já uzdravil se zas a poznovu

k svým pracím, do své dílny mohl jsem

se navrátit, pln jaré, nové síly

po boku Noemi, své strážné víly.

V svých modrých očích tiché usmání,

v němž celá její duše chvěla se,

šla se mnou, celá štěstím zářící,

my za ruce se vedli, asi tak,

jak děti, když jdou prvně do školy –

a potom častěj, vždy tak něžná, milá,

samotu moji kouzlem vyzářila.

A ticho dílny mojí ožilo

tou její přítomností, jako by

to družná vlaštovička přilétla

pod střechu mou a svými písněmi

a milým švitořením vnášela

do ticha samoty mé družný ples

a nový život, nové naděje

a nové jaro, jímž jak zázrakem

se duše ze všech dávných trudů hojí –

svit blaha vnesla do samoty mojí.

U okna sedla si a o ruku

svou opírajíc hlavu, v myšlénkách

se někdy kolem sebe dívala –

když zamyslila se, vždy její zrak

měl výraz takový, jak hleděla

by někam v jiný svět. A najednou

se usmála tak celá blažena,

tím dojímavým, tichým úsměvem

tak mile usmála se... bylo to,

jak z jiného by světa, z obzorů

nám nedostižných navracela se

ve skutečnost... a tu jsem ucítil,

jak pohled její měkký, blouznivý,

se dívá na mne s pýchou jakousi,

jež blažila mne. Já jsem na sobě

ty oči její cítil, třeba bych

se nebyl na ni díval. Dumavé

ty oči její sledovaly mne,

mé každé hnutí – a já vyčet’ z nich,

že není pro ně štěstí většího,

než aby moje štěstí viděly –

a vyčetl jsem z drahých očí těch,

co za nimi v té oddanosti skromné

se na dně duše lásky tají pro mne...

My jednou mluvili jsme o smrti

a životě a já jí řekl: „Hle,

tak málo chybělo a mohl jsem

i umřít snad a nikdy nebyly

by duše naše se tak potkaly,

jak stalo se.“ – A ona řekla mi:

„I kdybychom se byli nesešli

zde v životě, my byli bychom se

potkali spolu – duše tvá i má,

jsou duše obě duší jedinou.

I kdybys umřel, stejně duše tvá

by žila v mé – já kdybych umřela

a na živu ty zůstal, duše má,

i mrtvá bych tě přišla navštívit,

neb já jen částí tvojí duše jsem

a my se najít musili, neb tak

ve hvězdách bylo psáno... Silnější

je láska nežli život a než smrt

a věčna je. A v nekonečnosti –

tam není smrti, ani rozhraním

hrob člověka. Ó láska dovede

se přenést za hrob, v popel kde a prach

se rozpadne, co smrtelného v nás –

leč v lásce žije bůh, a proto vždy

zas láskou bližším člověk bohu jest.

A kdo má v srdci lásku, boha má

ve srdci svém a bůh ten žije v nás

a nezhyne, – jen tělo naše v prach

se obrátí, však dále do věků

je živa duše, kterou přioděl

bůh tělem, aby schránkou stalo se

zázraku toho, jakým láska jest,

jímž trvá svět – a schránkou toho, co

jsouc nesmrtelno, umřít nemůže.

My umřeme a přijdou jiní, jiné,

leč co v nás žilo, nikdy nezahyne!“

Já hleděl na ni – byla v chvíli té

jak ozářena čímsi, v očích tkvěl

jí odlesk ráje, jako světice

přede mnou stála, ruce sepjaté,

zář na čele a pohled zářivý

u vytržení svatém upjatý

v neznámo někam, v nekonečnou dáli –

a ohněm podivným ty oči plály.

Já hleděl na ni v němém úžase

a najednou mne cosi nutkalo,

bych kleknul před ní. Jako k žehnání

své ruce vzpjala v tichých modlitbách,

změněna všecka, všecka vzrušena.

Duch její v jiných světech bloudil kdes

a u vytržení a nadšení,

jež chvělo celou její bytostí,

upřeně dívala se před sebe,

tam někam do dálky, za obzory

mně neznámé a nedostupné, v svět

svých visionů oči svoje pnula

jak viděním svým zpitá somnambula.

Mé oči nemohly se nasytit

pohledu na ni, kterak stála tu,

jakoby z jiných, vyšších světů zjev –

a vytržení čta jí v bledé líci,

jsem tenkrát uvěřil já nevěřící...

A v ten den já jsem nemoh’ usnouti

a stále její oči viděl jsem

tak svítivé, tak divně planoucí,

jak v podivných by četly tajemstvích,

jež pro jiné jsou zahaleny v tmách...

A v ten den já jsem dlouho do noci

se napřemýšlel o ní, podivné

té bytosti, jež jevila se mi

tak zvláštní, jako ani jediná

z těch dosud nebyla, se kterými

jsem v životě se potkal ženami, –

tak malicherné, nízké tak a všední,

najednou všecky zdály se mi před ní...

Ó buď ta všecka doba minulá

mi žehnána pro její památku

a pro to vše, co někdy bývalo

a není více, nikdy nebude,

co umřelo mi s ní... Já u ní dnes

byl na hřbitově, dlouho stál jsem tam

a přemýšlel... A letos poprvé,

co ona odešla, ten zázrak světlý,

na jejím hrobě, tam kde ona setlí,

poprvé letos její růže zkvetly...