NOEMI (V.)

Ztich’ na chvíli, ven oknem tupě hleděl,

nám její román potom vypověděl:

Byl trpký její život – dopíti

až ke dnu musila ten hořký kalich

bolestí, muk a trýzní neskonalých.

A zdávalo se druhdy, pro ni svět

že chystá vše, co může zpříjemnit

kdy lidský život. Celé dětství své

prožila blaženě jak princezna,

již každý, s kým jen přišla do styku,

vším zahrnul, čím jen moh’ potěšit

princeznu malou, kterou hýčkali

jak drahý klenot. A tak vyrostla

a v srdci neměla ni potuchy,

co hoře, trudu, a co bolesti

je ve světě... Ni jednou jedinkrát

nad její dětstvím nezkalila se

obloha modrá. (Jenom dávno kdys

ve sklenníku otecké zahrady

hrob vyhrabala svému kanárku,

když neživého jednou k večeru

jej našli v kleci...) Větší bolesti

to celé její dětství zůstalo

tak ušetřeno, na tu jedinou

zlou chvíli života, jež stihla ji

před lety dávno kdysi, dívka malá

si celé dětství časem vzpomínala.

A dorůstala zvolna z dítěte,

a stále ti, kdo byli kolem ní,

vždy téměř na rukou ji nosili

a zahrnuli vším, co přáti jen

si mohlo její malé srdéčko...

A život byl jí krásnou pohádkou,

kde není hoře ani bolesti,

ni zoufalství a nocí bezesných

a ničeho, co srdce na chvíli

by mohlo zarmoutit a zasmušit.

Jí dětství celé v domě otcovském

tak v mysli zůstalo, jak vzpomínka

na cosi milého a krásného,

kde blaho, štěstí bylo domovem,

kde nepoznala nežli úsměvy

a lásku, kterou zahrnuli ji,

kde každé její přání splnilo

se dřív, než nahlas vyslovila je – –

Dům otcovský s tou velkou zahradou,

kde jako dítě proháněla se,

ten v mysli zůstal jí jak vzpomínka

na krásnou pohádku, v níž sama kdys

princeznou byla šťastnou, blaženou,

jíž všechny světa poklady by snesli

a jíž jak ráj se život celý kreslí.

V čas onen ani tuchy neměla,

že nad hlavou jí náhle stahuje

se těžká bouře a že najednou

ta jasná obloha, jež doposud

tak zářivě, tak zlatě klenula

se nad tou sladkou její mladostí,

nad její dětstvím, nad zlatými sny

a pohádkami, náhle zatáhla

se chmurami, v nichž navždy zapadlo

to zlaté slunce dětství šťastného,

jež posud žila... Ani potuchy

neměla o tom, v její blízkosti

co dálo se: že její rodiče

před katastrofu osud postavil,

kde není spásy, celý život jich

že náhle zachvátil tak těžkou krisí,

kde pod rukama náhle štěstí mizí...

O ničem takovém ni ve snu jí

se nikdy nezdálo a všichni ti,

kdo byli kolem ní, vše tajili

tak úzkostlivě před ní. Zahlédla

kdys matku svoji tiše plačící

a otce, který, chmury na čele,

cos rozčileně s matkou hovořil

a rázem ztich’, když dcerka ve dveřích

se zjevila. A malá Noemi

zmatena celá, jako byli by

při něčem zlém ji náhle přistihli,

v svůj dětský pokoj vešla zlekána –

a z hlavy nešlo jí, co viděla,

a ptala se, co se to stalo dnes,

že matka plakala... a poprvé

ji teskný zchvátil pocit úzkosti

dřív nepoznané, divné tušení

se bleskem kmitlo v dětské její čelo,

jak neštěstí by kolem obcházelo...

A jako vytržena z krásných snů

se dívala teď kolem – najednou

teď postřehl zrak její pátravý,

že otec bývá často zasmušen

a matka ze dne ke dni smutnější

a oba stále před ní jakoby

cos ukrývali, co má tajemstvím

zůstati pouze mezi nimi dvěma

a o čem dítě jejich vědět nemá.

A někdy Noemi se zdávalo,

že otec ve svých očích slzy má,

když tulila se k němu. Stalo se,

že hlavu odvrátil a pohladiv

ji vlásky světlé, jako v úzkosti

ji k sobě přivinul a odešel,

víc nepohlédnuv na ni. Zmatena

hleděla za ním, nechápala, co

se děje s ním, a jenom tušila

z pohledů jeho, z vrásek na čele,

z těch ustaraných očí výrazu

a z úryvkových, divných jeho řečí,

že na blízku kdes číhá nebezpečí.

A jako on, i všichni druzí též

se chovali, kdo byli kolem ní,

a zdálo se jí náhle, celý dům

že přes den zvážněl tak a sesmutněl,

že plný úzkosti je, něčeho,

co všechny svíralo a změnilo

i rysy jejich tváří najednou.

Až úzko z toho všeho bylo jí...

Dřív kolem sebe vždycky viděla

jen úsměvy a každý vůči ní

byl sama láska, ona bývala

vždy středem něžné pozornosti všech,

až do nedávna – nyní zdálo se,

jakoby každý bál se pohledět

do její dětských očí. Celý dům

jak byl by ztich’ a zmlknul najednou,

po celém domě každý jako stín

tak chodil jako čímsi vystrašen,

tak jako ve strachu a úzkosti

před něčím neznámým a strašlivým,

co radost zapudilo s tváří všech

a co kol domu toho obchází

a čeká chvíle, kdy se dovnitř vkrade –

taková úzkost jevila se všade.

Noemi jednou celá zděšena

hlas matčin zaslechla, jenž v saloně

se s někým přel – a nikdy doposud

takovým tonem nezaslechla ji

mluviti s někým. Na to rozlétly

se dvéře v ráz a bled a rozčilen

host jakýs cizí prudce vyšel ven,

jak nechodí se z návštěv – Noemi

jen zaslechla, co jako ostrý hrot

jí srdcem projelo, po dnešní den

tak s matkou dosud nikdo nemluvil –

to slova byla krutá, příliš smělá

a drsná vyhrůžka z nich tvrdě zněla...

S takovým pohrdáním ve hlase

host vyslovil tu jméno otcovo –

Noemi tajnou bázní chvěla se

a rozplakala se vždy na novo,

host nový na to po otci se tázal –

ten celý den se doma neukázal.

A přicházely jiné postavy

a jiné zas, jichž před tím nikdy dřív

zde vidět nebylo. A pokaždé

po oněch návštěvách vždy matku svou

Noemi vídala, jak těžko jen

zdržuje slzy, které po líci

jí kanuly... A dívka v úzkostech

ji objala a svýma očima

jí na rtech visela, když zlekána

vším, co se kolem dálo, čekala

tu odpověď na němé otázky

svých ustrašených očí – ptala se

a odpovědi pro ni nebylo,

ni vysvětlení. Matka zlíbala

ji vášnivě a jména nejsladší

jí dávala, co ale před ní tají,

v takové chvíli nikdy neřekla jí.

Dřív matka její často společnost

u sebe měla, byly hostiny,

k nimž sjíždělo se celé okolí,

a malou Noemi vždy na chvíli

přivedli mezi hosty, každý z nich

ji malým andílkem zval – znenáhla

přestali známí dojížděti sem

a chodili jen lidé neznámí, –

tu otec, který v době poslední

jak nemocí byl přepadlý a sešlý,

vždy s nimi zavřel se, když k němu vešli.

Taková jednou přišla návštěva

a v celém domě bylo vzrušení –

a každý v domě jak by napsáno

měl na čele, že přišla hodina,

již dlouho čekali a před kterou

se chvěli bázní. Rozruch podivný

byl v celém domě. A tu Noemi

svou matku zastihla, jak rukama

nad hlavou zalomila... V onen den

vše rozhodlo se... Dlouho trvalo,

než cizí host opustil znovu dům,

u jehož dveří stálo neštěstí,

jež týdny čekalo na chvíli tu

a dlouho váhalo a najednou

teď vešlo dovnitř... Spolu ve dveřích

se s hostem potkalo, když odcházel,

leč zdálo se, host ani nevšim’ si,

s kým tady ve dveřích se potkává...

Odcházel odtud, spokojeně se

rozhlédl vůkol, tváří osmahlou

cos kmitlo se jak drzý úšklebek

a oči svítily jak jestřábu,

jenž právě mohl spáry zatnouti

v hruď zkrvácené svojí oběti

a napíti se krve dosyta.

A za ním s nenávistí hleděly

všech oči dlouho, pokud nezašel,

a ve zmatku a strachu, který se

všech náhle zmocnil, jak za cizincem

se dívali s tak ustaranou tváří,

Noemi zaslechla cos o lichváři.

A v očích všech, kdo byli kolem ní,

vyčetla náhle soucit hluboký

a lítost pro to vše, co náhle v hoři

teď viděla, že kolem ní se boří...

A o hodinu pozděj ozvala

se rána v pokoji, kde zavřel se

pán domu. Rána druhá v zápětí

tam zatřeskla a uvnitř pokoje

za dveřmi zavřenými kácelo

se těžce k zemi tělo bezvládné

a, v obličeji celém krve nával,

pán domu ve chvíli tam dokonával.

Tu jako šílená, když omdlelou

ji vzkřísili, vyběhla Noemi

ven do sadu a štvána bolestí,

tou první v životě, jenž doposud

byl hoře nejmenšího ušetřen,

tam na kolena klesla do trávy

jak strom, jejž náhle bouře podetne,

a bolestí svou jako opilá

a smyslů zbavená tam chvěla se

jak osyka a usedavý pláč

jí v očích pálil, v duši zahořel

a bylo jí, jež prvně v životě

tvář v tváři stála neštěstí a smrti,

že kdos jí srdce z prsou rve a drtí...

A potom přišly chvíle zoufalé,

když Noemi se v pláči loučila

s vychladlou otce svého mrtvolou,

již uložili v rakev, ve které

to mrtvé tělo nesli na hřbitov –

tu ani nechápala, opravdu

že otce svého navždy ztratila,

že odešel, se nerozloučiv s ní

jediným slovem ani pohledem,

ji ani nepohladiv po čele

naposled ještě, ani nepodav

jí ruku, jí, své dceři, kterou přec

tak miloval, tak ze srdce měl rád

a která přece vždycky jemu byla

tak nade vše, tak nade všecko milá...

A potom všecko v její vzpomínkách

splývalo v mlhu, vzpomínala si

na smutný den, když rodný její dům

se cizích lidí plnil zástupem,

na hlahol zvonů, vůni kadidla,

na monotonní písně pohřební,

jež srdce rvaly jí – a vzpomněla,

jak bělovlasý stařec nějaký

nad rakví, kterou víkem přikryli,

o mnohých mluvil velkých zásluhách

a cnostech toho, který náhle tak

byl rodině své vyrván, přátelům

i národu i státu, uprostřed

své práce, velkých snah a záměrů,

k nimž jeho smělý rozpínal se duch...

Ó jak jí bylo v trudnou chvíli onu

za řeči té a za hlaholu zvonů...

A vrátila se z pohřbu, nevědouc,

jak dostala se domů z kostela

a netušíc, že okamžikem tím,

když otce pochovala, zlomilo

se všecko v ní a všecko kolem ní,

a netušíc, co chvíle ona značí,

jak všecko, vše se rázem přejinačí.

Dům smutný tak od pohřbu otcova

zas oživil se lidmi najednou

a přicházeli cizí, neznámí

a jako doma počínali si

a prohlíželi stěny, obrazy

i nábytek a zpřevraceli vše,

co pro ni bylo posvěceno tu

vzpomínkou svatou, kterou, zdálo se,

nohama šlapou nízko do prachu.

To vše, v čem šťastna druhdy vyrostla,

to všechno, k čemu pro ni pojila

se drahá vzpomínka, ta nejdražší,

na otce, který hrával si tu s ní,

na matku, jež ji láskou hýčkala,

na celé usmívavé dětství své,

na dětinné své hry a radosti

a na své dívčí sny, z nichž náhle tak

ji drsně tvrdý osud zburcoval –:

vše znesvěceno bylo najednou

teď nečistýma těma rukama

neznámých lidí, kteří vedrali

se do jich příbytku a dům ten celý

a všechno kolem na rub zpřevraceli...

I dámy přišly, které návštěvou

k nim chodívaly druhdy – nikdy dřív

tak nebývalo, by tak zvědavě

se na vše dívaly a bavily

se nenuceně, prosty ostychu

i šetrnosti – a jim Noemi

přestala býti milým andílkem

a paní, jež ji druhdy laskaly

a nejsladšími jmény zvaly kdys,

teď měřily ji cizím pohledem,

až srdce mrazem ustydalo v ní.

A řeči vedly, jež jí vháněly

krev do tváře: o hříšném přepychu

tu mluvily, o drahé nádheře,

již otec její kolem sebe skupil,

a sebe, své i památku svou ztupil...

A v ní dech náhle zatajil se, když

otcova, jí tak svatá památka

zkalena byla řečí posupnou,

a tvrdé slovo, chladné jako mráz

a ostré jako dýka dvojsečná

projelo náhle srdcem dívčiným:

pro otcův skon tak tragický a náhlý

i na čest jeho i na jméno sáhli.

Jak zasažena bleskem zaslechla

to tvrdé slovo: – nepoctivým byl!

A v očích se jí náhle zatmělo

a zalily ji vlny bolesti,

jež byla větší oné, s pláčem když

a s výkřikem, jenž srdce pronikal,

se otci svému vrhla na prsa,

když na podlaze krví potřísněn

jí pod rukama v kámen ustydal.

A zdálo se jí, že se pod nohou

jí boří země a že v srdci jí

se něco láme, tříští, trhá se –

a bylo jí, že to, co doposud

jí nejsvětějším bylo v životě,

teď cizí chátra blátem, prachem smýká –

to slovo ostře zajelo jak dýka.

A přišlo, čeho nikdy nebyla

se nadála: zlá chvíle nastala,

kdy se vším loučiti se musila,

v čem do nedávna žila blažena,

když ani nevěděla, ve světě

že hoře je a bolest nějaká –

a s matkou obě potom neměly,

kde složit hlavu. Prodali jim vše,

co jejich bylo, jedly z milosti

chléb cizích lidí – trpký, hořký chléb.

A obě zvyklé žíti v nádheře

a přepychu teď žily v ústraní

vzpomínkám trudným na dny minulé

a kalné vlny hořké bolesti

nad zdrcenými šířily se v kruhy –

boj nastal těžký, zoufalý a tuhý.

Tak minul čas a matka s dcerou svou

se do Paříže odebraly a

tak stalo se, že s Noemi jsem já

se v luxemburgském parku setkal kdys.

A často napadlo mi, osud náš

z jakých je divných nitek upředen...

Pracizí lidé kdesi daleko

– my o nich nemáme ni tušení,

že jsou či byli – mají přímý vliv

na osud náš. My o nich nevíme

a nitky našich osudů a dnův

jsou v rukou jejich... Hle, jak podivné

ty cesty jsou: by láska Noemi

mne zachrániti mohla na živu,

hle, neznámý mně člověk musil dřív

na sebe vztáhnout ruku vražednou,

uštvaný životem až k zoufalství,

by dcera jeho jednou po letech

v den určitý s tím bledým děvčátkem,

jež péči její bylo svěřeno,

přijíti mohla kdysi k poledni

v park luxemburgský, aby osud můj

tak utvářil se, jak se stalo vskutku

v dnech radosti i ve dnech plných smutku.

Tak často, často na ty záhady

jsem přemýšlel: mní člověk, osud svůj

že řídí sám, že sám jde cestou svou,

již zvolil si – a zatím nemůže

jít cestou jinou, zatím od věků

byl určen los našeho života,

a před tisíci lety musilo

tak vše se státi, jako stalo se,

my bychom mohli jíti životem,

jak půjdem zítra a jak šli jsme posud

a jak od věků určen byl náš osud.

Hle, kterak divné: jsi dnes postaven

sem do života – a kde nitky jsou

tvých osudů a toho, že tu jsi?

Neznámí lidé, dávno zapadlí

v tmu nepaměti, dávno před tím, než

jsi zrozen byl, tvůj osud upředli

a nevěděli nikdy o tobě,

že jednou budeš, jako nevíš ty,

čí osud spřádáš svýma rukama, –

snad někoho, kdo možná zrodí se

za tisíc roků třeba – kdož to ví?

A nebyla v tom pouhá náhoda,

že dávný praotec, jenž v nepaměť

zapadl dávno, jako náhodou

snad oknem kdysi hleděl ve chvíli,

když kolem přešla dívka neznámá,

k níž láskou zahořel a která se

pramáti naší stala prabábou – –

A před dávnými věky musila

se zdánlivá ta státi náhoda,

že ona dívka kolem oken šla

jen proto, aby po staletích kdys

vnuk její vnuků, jemuž přešla do žil

krev její krve, tak svůj život prožil,

jak Onen chtěl, kdo duši v tebe vložil...