NOEMI (VI.)

A pokračoval, rozechvění v hlase –

povídka ke konci už chýlila se:

Já uzdravil se, – vlastně Noemi

mne uzdravila. Seznámila mne

i s matkou svou, já u nich sedával

v neděli odpůldne, když Noemi

přijíti mohla domů. Bývaly

to chvíle krásné, kdy jsme sedali

tak pospolu, ó drahá vzpomínka,

kdy žili jsme tak v lásce čisté, ryzí,

ta z paměti mně nikdy nevymizí.

Ty staré rány, které zasadil

jim život, zvolna zahojily se

a v srdci jejich jenom pokora

a láska zbyly z doby zkoušek zlých.

A nezbylo v jich srdci hořkosti

pro doby minulé. Teď konečně

jim lépe vedlo se, byť daleko

ku někdejšímu bylo životu,

když otec ještě býval na živu.

I pianino opatřily si

a v pokoji, jenž dýchal čistotou,

tak milo bývalo, když usedla

si ke klávesům někdy Noemi

a jindy matka její. Mezi tím,

co probouzela dávné vzpomínky

dob minulých v svém srdci písněmi,

jež druhdy poslouchával její choť,

my s Noemi jsme tiše sedali

a dívali se sobě do očí –

ó může-li zde člověk na zemi

být cele šťasten, ano, tenkráte

jsem cítil štěstí v hloubi prsou svých,

jímž okříval jsem, jako nemocný

na jarním, zlatém slunci okřívá – –

Čím větší tenkrát bylo štěstí mé,

tím kratší bylo jeho trvání

a pominulo jako líbezný

a sladký, ale příliš krátký sen –

to nevrátí se víc a nikdy, běda,

co urval jednou, osud zpátky nedá...

Ó, jaká bída! Ani z daleka

jsem nemoh’ tehdy míti tušení,

jak bídnou, podlou, nízkou úlohu

v té lásky mojí krátké idylle

peníze druha bohatšího hrály –

ó, hanba, která na dno duše pálí!

Ne Noemi... té slovem jediným

ni teď se nechci křivě doteknout,

však zdá se mi, že za to byla jiná,

než moh’ jsem tušit, matka Noemina.

Snad nesla tíže svoji chudobu,

než zdálo se, a počítala as,

jak slušelo by jeho bohatství

dceřině kráse – nevím, nelze říc’,

leč o tom všem jsem zvěděl teprve

za dlouhý čas, v to těžké, smutné ráno,

když bylo všecko na vždy ztroskotáno...

V tom čase bylo to, když poprvé

jsem postřehl, když navštívil mne Georges,

že častěj se mnou rozpovídal se

o Noemi než o své nevěstě.

Nu, světák byl... však jí jsem věřit moh’,

neb její oči kdyby lhaly mi,

pak nebylo by, čemu ve světě

bych ještě věřit mohl... Později,

když, dosud možná bez příčiny, jsem

žárliti počal, vždy jsem poznovu

se utišil a vždy jsem pocit měl,

jakoby v bolest, která náhle mi

sevřela srdce, kapal balsámu,

když vzpomněl jsem, co jednou řekla mi:

„...neb já jen částí tvojí duše jsem

a my se najít musili, neb tak

ve hvězdách bylo psáno...“ Útěchou

ta slova byla mi, když jako mráz,

jenž do krvava čelo ošlehá,

v mé srdce choré vešla žárlivost

a poznovu jsem vzpomněl na chvíli,

když ozářena stála přede mnou

jak světice, a znovu v prsou mých

se bouře ztišila, když vzpomněl jsem,

v té svaté chvíli co mi řekla sama...

A zatím román můj se schýlil v drama.

Já jednou bloudil starou Paříží

a filosof, můj soused, potkal mne

a přepadl mne náhlou otázkou,

zda nebavilo by mne viděti,

co asi neviděl jsem doposud.

Co bylo by to, já se ptal a on

o kroužku spiritistů řekl mi,

kam chodívá a kam jít mohu s ním,

když libo mi. Já váhal. Za řeči

dovedl vzbudit moji zvědavost,

a, nevěřící, šel jsem tedy s ním.

Mne uvedl a tehdy poprvé

jsem viděl, kterak ruka kohosi,

na kterou druhý ruku svoji klad’,

tak mimovolně psala podivné

zmatené věty, různá znamení

a čáry, z nichžto druzí vyčetli,

co diktovala síla neznámá

do chvějící se ruky media...

Muž jakýs bledý, o zeď opřený,

mne zasvěcoval v ony záhady

o nevyzkoumaném tom doposud

tajemném vlivu síly neznámé,

jež dovede, že rukou media

kdos neviděný může přenášet

myšlénky těch, kdo žijí, třeba by

neměli těl... Té síly neznámé,

on vykládal, tak jako skryta nám,

jest mnohá jiná síla v přírodě,

kde pouze tušiti ji můžeme,

že jest, když zraku smrtelnému se

objeví prostě ve svých účincích

tak asi, jak se prostě jeví nám

i přítažlivost, mnohá síla jiná

a problém velký, sama elektřina...

Hle, člověk, jak je přece jen tak malý, –

těch sil, jichž původ lidé nezbádali!

My víme jen, že možno hypnosou

to učinit, by v těle člověka

odumřel všechen pocit života,

jak v tom, kdo mrtev. V ohně plameny

tak vloží fakir klidně ruku svou

a probodá své tělo jehlami

a hřebem prorazí si jazyk svůj

necítě při tom žádné bolesti

a nemaje pak jízvy jediné

na těle svém. On tělo zbodá si,

či do rakve se položí a v hrob

dnem nocí střežený v té rakvi se

zasypat nechá jako mrtvola,

by teprve za dlouhou dobu kdys,

v den předem stanovený, v určitou

se chvíli vzbudil, z rakve vyhrabán

a ze spánku, jenž smrti podoben

jak sama smrt, vstal zase k životu...

My víme, že tak jest, – leč kdo je ona,

ta síla, která na něm div ten koná?

Tak soused filosof mne náhodou

– ač říkával, že není v životě

prý náhody a musilo tak být,

že v onen den jsem já se potkal s ním –

tak uvedl mne tedy onen hoch

v svět jakýs divný, v nové okolí,

o kterém dřív jsem neměl tušení.

A druhý den já o tom Noemi

jsem vyprávěl, když sama uhodla,

cos divného že se mnou děje se,

neb na dlouho mi v mysli utkvělo

to vše, co viděl a co zažil jsem

v tom domě záhadném a v ovzduší,

kam uvedl mne soused filosof.

Má nedůvěra, již jsem přines’ tam,

ta otřesena byla znenáhla

a jenom vím, že celý jsem se chvěl

a trnul jsem. Já přišel podruhé

a potřetí a potom se mnou šla

i ona jednou. Pouhá zvědavost

ji hnala sem, když jsem jí vyprávěl

o divech všech, jež tady viděl jsem

a co jí nemožným se zdálo být.

A s nedůvěrou přišla, – věřící

se vrátila, – leč od chvíle té byla

tak divně zamlklá a zasmušilá.

A potom někdy s námi chodil Georges

a jednou cestou domů hloubali

jsme o těch záhadách, zda možná jest,

by ten, kdo umřel, z říše záhrobí

jak oživlý stín zjeviti se moh’

zas někdy jako duch, a možná-li,

že mezi světem stínů zemřelých

a námi živými by skutečně

dál byly jaké vztahy... Noemi

po celý večer byla podivně

tak rozčilena – pozděj řekla mi,

že živá připomínka na otce

ji rozčilila tak, že stěží jen

se pláče zdržela. A najednou

se zastavila. „Jednou řekla jsem,“

mně pravila, – „ty pamatuješ se,

co řekla jsem ti tehdy? Děla jsem:

‚I mrtvá bych tě přišla navštívit‘ –

víš, vzpomínáš si? A já přišla bych

a přijdu, možná je-li, že by ten,

kdo umřel, na chvíli se vrátit směl

k těm, kdo jsou živi... A v té chvíli on

se usmál. „Ne, já nikdy nevěřím

v cos takového,“ děl a o jiném

jsme mluvit začali. Však Noemi

víc nepromluvila už večer ten

a viděl jsem, že tak je vzrušena,

jak nikdy nebyla. A nazítří

když k ní jsem přišel, jako zlomena

div povstala, když přivítala mne –

šla matka její říci děvčátku,

že učitelka jeho churaví.

A Noemi tak jako bez duše

u okna seděla, o podušky

opřenu majíc hlavu. „V noci dnes

mne navštívil můj otec,“ řekla mi,

„mně ve snách zjevil se a nade mnou

stál dlouho, na mne upíraje zrak

svůj ztrnulý. A zakryl svoji tvář

a plakal – jeho slzy spálily

mi srdce v těle... Včera mluvila

jsem o smrti a možná, kdož to ví,

že smrti bližší jsem, než sama vím...“

Mne zlekala a v duchu jsem si děl,

že nikdy víc ji nepovedu tam,

kde vzpomínky tak trudné cele vzruší

tu citlivou a něžnou její duši.

O příhodě té spolu nikdy víc

jsme nemluvili, ale od těch dob

se často zdálo mi, že smutnější

jsou její oči, nežli bývaly...

že skrytého cos v duši se mi děje,

jí často vyčetl jsem z obličeje.

Georges ke mně často chodil návštěvou

a často stalo se, že v dílně mé

se oba sešli, Noemi i on.

A jednou s ním u Clermontových byl

jsem návštěvou a tu se zdálo mi,

že mezi ním a slečnou Adou se

cos událo a mezi oběma

že odcizení vládne spíš a chlad,

než láska, pravá, upřímná a vřelá,

jež za nedlouho oba spojit měla.

Já v duchu Adu porovnával jsem

a Noemi – ta celým srdcem svým

jen láskou byla, láska zářila

z té celé její drahé bytosti

a každým její slovem dýchala –

jak jinak slečna Ada s přítelem

se milovali: vyprávěli si

o věcech lhostejných, o tennisu

a dostizích, a prosti vzrušení

se dívat mohli sobě do očí

a chování jich někdy bylo chladné,

tak jako led když do srdcí jim padne.

Svou krásnou hlavu někdy opřela

si o ruku a sedíc v lenošce

s ním mluvila a její oči se

dívaly jinam... Rádi měli se,

však lásce jejich cosi chybělo,

oč láskou svou já chudý proti nim

tak nepoměrné byl jsem bohatším...

V tom oku jeho záblesk radosti

jen zřídka kdy se kmitnul na chvíli,

když mluvil s ní. Ba věru, žárlivost

mne zmáhala se, vkradla jako had

se v srdce mé a otrávila je,

když viděl jsem, jak jinak planuly

ty oči jeho, když se s Noemi

náhodou setkal a když stisknouti

jí mohl ruku, již mu podala.

A srovnávaje v duchu tu, již sám

tak z celé duše své jsem miloval,

a slečnu Adu, dvě ty bytosti

tak různé srdcem, – i když trpěl jsem

tím poznáním, sám v srdci svém jsem chápal

klid jeho tam, zde vzrušení a zápal.

Já za mnohé mu vděčil, v dobách zlých

se ujal mne – a byl to těžký boj,

jenž odehrál se tehdy v srdci mém,

když pochybnosti zlé mne mučily

a když jsem tušil, co dne jednoho

jsem poznal jako strašnou skutečnost...

Já najednou jsem viděl, Noemi

že vyhýbá se mému pohledu,

a když mi ruku měla podati,

že zachvěla se celá, zděšené

své zraky někdy na mne upřela,

jí líce pobledly a v onom čase

mně zdálo se, že celá ztrácela se.

Filosof soused navštívil mne kdys

a nějak podivně se usmíval.

A vyprávěl mi o té, kterou kdys

v mých dveřích viděl, když jsem churavý

byl tehdy – a tak divně usmál se

a řekl mi, že půjde za svědka

mně ne-li k svatbě, tedy k souboji.

A na mou otázku, co znamená

řeč jeho divná, jako s výsměchem

vyslovil jméno, jež se zabodlo

v mé srdce ostnem... Vyběhl jsem ven –

Georges pohledět mně musí do očí

a říci všecko... Doma zastal jsem

jen otce jeho. Bled a zasmušen

mne uvítal. Zlou děl mi novinu,

že nyní, když už všecky přípravy

k synovu sňatku byly hotovy,

teď slečna Ada úmysl svůj mění,

když od dětství jsou téměř zasnoubeni...

Já nevčas přišel. V domě zmatek byl

a vzrušení. A všude zamlklost

a nepokoj, dům celý vyvrácen

byl z obvyklého svého pořádku.

V nevůli včera prý se rozešli

se synem otec, sluha řekl mi

a dodal chvatně, celý polekán,

že včera byl tu pravý soudný den.

Mladého pána jakás milenka,

již zanedbával nyní pro jinou,

prý slečně Adě tajně poslala

několik psaní v době poslední

a v každém z dopisů těch osudných

ji vybídla, by, chce-li, sama se

šla přesvědčiti, s kým ten ženich její

teď chodívá, a kterak věrným je jí...

A slečna Ada přesvědčila se,

když jednou, vystupujíc z povozu

před jedním z oněch velkých bazarů,

kol kterých Pařížanka nemůže

lhostejně přejít, aniž neměla

by touhy skoupit vše ty zázraky

poslední mody, – a jak do skříně

se zahleděla, náhle spatřila,

jak on, jenž toho dne jí omluvil

se dopisem, že churav nemůže

k ní přijíti, teď blízko vedle ní

se mihnul mezi davem proudícím

– a nebyl sám, po boku jeho šlo

mladinké děvče, Adě neznámé.

A spatřil ji a ona zahlédla,

jak do tváře se vhrnula mu krev

a jak byl náhle plný rozpaků

a jak se zarazil, však rychle se

odvrátil stranou a dřív zmizel v davu,

než klobouk jeho zved’ se ku pozdravu.

A domů přiběh’ jsem, od Noemi

tam lístek byl. Blesk kdyby vedle mne

byl udeřil, já více nebyl bych

se polekal, než polekala mne

ta její slova. Hrůza najednou

mne zmocnila se, lítost, zděšení,

hněv, zoufalství... Byl všemu konec náhlý.

Myšlénky zoufalé mou hlavou táhly.

Já prodán, prodán, zrazen, oloupen

tak bídně, bídně, ani nevěřil

jsem očím svým, když čet’ jsem zoufalý

ten krátký list, jejž sama zmatena

a ve chvatu mi psala Noemi,

bych neproklínal její památku

a za její se duši pomodlil,

neb není možná, bychom v životě

se my dva ještě mohli sejíti,

byť proto jen, bychom si podali

naposled ruce – – Mně před očima

se zatmělo a tajil se mi dech –

však v celém listě ani zmínka malá,

co stalo se – jen krátké „s bohem“ psala...

Ni před tím ani pozděj v životě

jsem chvíle těžší nikdy nepoznal,

jak ve chvíli té trudné, zoufalé,

když dovedli mne k ní, když v pláči jsem

kles’ nad vychladlou její mrtvolou

– té chvíle zoufalé! – a zachvácen

šíleným hořem obličej ten bledý

když viděl jsem a zlíbal – naposledy.

Když vzbudili mne znovu k životu,

mně zdálo se, že jinou duši mám

a srdce jiné... Všechno kolem mne

tak cizí bylo, – prázdno bez konce

v mém nitru bylo, smutné, zoufalé...

Já v slzách masku její tváře odlil

a za čas dlouhý poprvé se modlil.

A nevím, kterak všecko stalo se –

však za jedinou chvíli života,

za chvíli takovou, v níž kdysi chtěl

i boha svésti ďábel, zmámena

a zmatena snad řečí vášnivou,

jež boha v srdci přehlušila jí –

tak jako podlomená lilie

když uvadala v jeho náručí

a bázní zachvěla se –: Noemi

za jedinou tu chvíli života

splatila celým životem a sama

svou smrtí trudné ukončila drama.

Georges ujel mi, a za čtvrt léta když

se do Paříže vrátil, napsal mi

list zoufalý. A tehdy svědomí

se hnulo v něm. Já nikdy od těch dob

jej nespatřil a nikdy nepotkal

se více s ním. Že zvážněl, řekli mi,

až ku podivu zvážněl. Na to zas

čtvrt léta minulo a na podzim

časného rána jednou sňatek svůj

nehlučně slavil, od oltáře ved’

si ženu svoji – bylať slečna Ada

zas všecko jemu odpustila ráda.

Šli na mairii k tichým oddavkám

i do kostela, kde byl posvěcen

jich sňatek, na kterém kdys rozumní

se byli smluvili jich otcové

as tak, jak rozvážliví dovedou

střízlivý spolu obchod uzavřít,

jenž oběma být může k užitku...

Jen málo lidí cizích do chrámu

ze zvědavosti vešlo. Náhodou

snad nebylo, že s novým milencem,

jejž náhradou si našla za toho,

kdo, nevěrný, se oženil jí dnes,

šla kolem chrámu právě v chvíli onu

herečka jedna, známá z Odeonu...

Tak druhdy přítel můj, zda šťasten, kdo ví?

v románu svého vešel oddíl nový.

Umřeli pro mne, mohli sobě žít,

leč nevím, kterak žili. Po čase

i ke mně trousily se mnohé zvěsti,

že domu jejich vyhnulo se štěstí...

A minul rok a den od chvíle té,

co Noemi, ta dobrá, sladká, milá

ten svět, nás všecky záhy opustila.

A co se stalo, již jsem řekl vám.

V své dílně jednou večer seděl jsem.

Nebylo ještě šero. Najednou

tam na stěně ta maska umrlé

se pohnula a zvolna, pomalu

tvář mrtvá oživla a pozvedla

se víčka mrtvých očí. Hleděly

ty oči na mne. A jí na čele

ten uschlý věnec růží krvavých

vzplál novým životem a mezi tím,

co oživla tvář mrtvá na chvíli,

ty tmavé růže nově rozkvetlé

již zůstaly tak svěží. V hlubinách

jsem zachvěl se a vzkřiknul: „Noemi!“

A tehdy bylo tomu rok a den,

co umřela – a tatáž hodina.

A nazvete to třeba náhodou,

či jakkoli –: já věřím v souvislost

těch věcí všech (– on děl a hlavu zved’

a kolem sebe jako v mrákotách

se ohlížel, jak byl by procitnul

z těžkého sna; a vzdychnul z hluboka).

Že přijde ke mně, ona řekla mi

a přišla. Hluboce v mém srdci tkví

ta víra... Oči moje viděly,

co chápat nelze, ale viděl jsem

a věřím. (Oči jeho planuly

tak divným ohněm, který sálal z nich,

že zachvěl jsem se, dívaje se naň,

když umlkl a teprv po chvíli

se ozval:) A v ten den, když řekla tak,

byl třetí s námi, ten, jenž zradil mne

a jenž byl smrti její příčinou...

A v tentýž den a v tutéž hodinu,

když mně se zjevila, u večer týž

do šermířského klubu vešel on,

jak léta chodil. Vešel jako vždy,

leč tenkrát, aby nevrátil se víc.

A stalo se, že cvičil chvíli jen

a ze všech v klubu, kteří stáli kol,

strnule každý hleděl najednou

a v první chvíli nikdo nechápal,

co odehrálo se tu v jeden mžik,

neblahou, krátkou jednou vteřinou...

Ti oba, kteří v ruce s fleuretem

naproti sobě stáli, šermíři

dobrými byli, týmiž zbraněmi

už bezpočtukrát potýkali se.

A jak stál soku svému tváří v tvář,

s tím napřaženým v ruce fleuretem,

při náhlém výpadu na jeden ráz

se fleuret protivníkův u konce

přelomil náhle a zbraň neškodná

se smrtonosnou stala, ostrý hrot

zlomené zbraně silou nárazu

v krk nechráněný hluboko se vbod’,

a nežli přispěli mu k pomoci

– však pomoc marna byla – ztracen byl

a povstati víc nebylo mu přáno.

A dávno před tím, nežli nové ráno

se zvedlo z mlh, zde bylo dokonáno...