Noemova holubice.

Zmítá moře lodí Noemovou –

Havran, jehož slíditelem zovou,

puštěn hledat břehů spasné země;

nevrátil se, zhynul kdesi v temně.

Puštěn sokol, letoun bystrozraký,

ale země nedohlédnul taky,

navrátil se jako k dotvrzení,

pevné půdy na světě že není.

Krahuj po něm poslán, o němž praví,

že má jakýsi dar předvídavý;

lehkým letem proletoval mraky,

jistoty však nepřinesl taky.

Noe zasmušil se převelice.

Vyletěla bílá holubice,

přes širokou, nepřezírnou vodu

nesla se jak šipka ku východu –

Olivu tam našla z vody čnící,

větvičku z ní nesla zvěstující

blízkosť země. Noe blažen, pravil:

„Hospodin nás bludné pouti zbavil.

On, jenž čistou, tichou holubici

nad vodami vedl ku větvici,

pokorným své cesty znáti dává,

těžké věci jimi vykonává!“