NOKTURNO.

Již všechny keře nocí usnuly

a oken všech již zhasla světla v dáli,

jen my se ještě z parku nehnuli

a neúnavně jsme si povídali.

O nadějích jsme povídali svých,

o touze, jež nám stejně srdce vláče,

o prázdných dnech a smutně bolestných,

a o nocích, jež vlaží slzy pláče...

Večerních růží prudké výdechy

intimním šerem plnily nám duše –

nám zbyly již jen trpké útěchy

a kolébání v nadějné jen tuše.

Ty nám jen zbyly... Vášně dusivé

zpěněny v hrudích srdcem lomcovaly,

a soustrast měly hvězdy zářivé,

a v dálce zalkal jakýs ptáček malý.

A pak již byli němi jsme a mdlí,

hluboký rybník naplnil nás bázní –

a odejít jsme přec se rozhodli

dřív, nežli půlnoc z temné věže zazní.