NOKTURNO.

Jak modravým bys’ v kraj ten hleděl sklem;

za dne tak lhostejný, pohádkou zdá se

v tom světle divném, z mraků vytrysklém,

a v mžikavých hvězd šálení a jase...

Jaké to kouzlo vane z prostých chat,

jež na stráni se k siré zemi krčí!

Z mlh postavy tam kouzlí větru chvat,

by zahnal je pak s chechtem ve hloub’ smrčí –

Teď k hradní trosce směsici tu vznes’,

jak na cimbuří roj by tančil duchů;

co teskný chorál pěje černý les,

motýlů nočních šelest zní mdle v sluchu...

Kdes’ hrčí mlýn a táhle šumí splav,

zář luny siná z mraků dál se line.

Na ruku sed’ ti lyšaj – smrtihlav,

jak v záhrobí už náležel bys’ stinné...

Vše podivný má, ustrnulý tvar,

i tulák ten, jenž stanul na rozcestí

a zkřehlý už se halí v pláště cár,

s písničkou na rtech o ztraceném štěstí –

Zavíráš okno. – Spat se už chce, spat...

roh ponocného doznívá kdes’ hebce;

pokoj je vůně pln podzimních růží, mát,

a křídla lyšaje zas v blízku šumí lehce...