NOKTURNO

Již dávno nepluly tak oblaky jak dnes,

již dávno nebyly tak spěchající, zlaté,

jak toho večera, most soumračný se snes’

od tebe ke mně. Nedotknu se země

v samotě svého srdce v chvíli svaté:

a potkám tebe dnes.

Pochodně uhasnou a světy budou temně

a tiše hovořit, a most, náš most –

vyslovit neodvažuji se tvého jmena –

nám sklene cestu k zázraku. Jsem žena

neb pouze píseň nebo sen, jenž vzrost’

v chimaeru na tvé cestě za odstínem?

Jsem, nevím kdo. Jen tvoje jmeno velmi tiše

vyslovím přece toho večera, a hvězdy s výše

napadnou na most oblačný snů našich

v hodinách nad věčnost a život dražších;

tam potkáme se stíny dva – a splynem’...