NOKTURNO.

Stála jsem v stínu hřbitova a nebylo tam hvězd

a nebylo tam věrné ruky, jež by moji stiskla,

jen bílá mlha padala do křížů smutných cest,

a kdesi slza ztracená se na kamenech blyskla.

Zavolat slovo zázračné o touze života!

Leč ticho nesmírné jen mému srdci odpovídá,

jen tanec divných závojů se v šeru mihotá,

a mlčelivý stín se s vonným dechem střídá.

Mříž studená jak otázka přede mnou trčela,

jsou-li tam pro mne zítřky za horami, za mlhami?

S bolestí záhadnou, na niž jsem nezapomněla,

a se štěstím, jež slibuje nám: „Budu s vámi!“