Nokturno.

Sklonilo se slunko v rubáš rudých par

a v dalekém moři hasne jeho žár.

Kadidlová vůně vane z pohoří,

měsíc z nebes tůně bled se vynoří.

V azurových vlnkách plove jeho srp,

v stříbrolesklý závoj zahalil náš krb.

Bezvětří je tiché. S čela mizí mrak,

Tobě když, má Psyche, v tmavý hledím zrak.

Zaševelil jizbou spících dětí dech –

úsměv blaha used' v růže na Tvých rtech.

Cítím, zásvit štěstí odtud na mne plá:

Žes Ty u mé cesty příkré rozkvetla!