NOKTURNO.

Kdys bývalo, že jsi se často omeškal

za sladce vonných letních večerů,

stíhaje hvězdných třpytů hru,

a s rozkoší vzduch vlahé noci ssál

a tichým byl’s a slova nemluvil

a ve chvílích těch dvojnásobně žil,

neb všechny krásy, jež jsi střádal v hlubinách,

ty ve dne zastrašeny všedností,

jež na každé se kráse mstí,

oživly v noci modrých temnotách

a píseň kouzelnou ti zapěly,

až spící touhy tvé se zachvěly.

A byla noc a bylo ticho kol a kol,

jen jako ze sna stromů ve větvích

lehounký vánek slabě vzdych’

a v pažitu se rozkolébal stvol.

Tu bylo sladko dýchat, sladko žít,

s myšlenkou v plný souzvuk splynul cit.

Tu náhle vážně jako z bytí dna

kovový úder s věže zněl

a rostl, rostl, slavnostněl

jak velká slova záhadná

a vyzníval pak pozvolna

do noci ticha, bezedna.

Stín tvary zahalil v svůj šat

a v duši tvoji plnou snů

a vzpomínek a prchlých dnů

klid šira zapomnění pad’.

A byla noc a ticho bylo kol a kol,

list stromu nehnul se ni trávy stvol.