NON NOBIS DOMINE, NON NOBIS, SED NOMINI TVO DA GLORIAM!

Velehrad, slovanských národů kathedrála.

Má lidská postava co v jejím nitru stála,

jak duše má se choulila a bála!

ji k zemi drtila ta hudba, která hrála.

Tvor klesl ubohý, vždyť dvě má kolena,

jež před Pánem tak nevýslovně tíží!

jen chladná, tvrdá zem je táhne. – Klekni sem,

jsi z hroudy jen! – Ó jak ta pouta víží!

A shroucen v lavici a v davu venkovanů,

jsem všecky brány své otevřel svému Pánu:

Pojď, Věčný, chvíle jsem a stín jen okamžiku!

Tu sedl k varhanám kdos velký z prosebníků,

vše jezy rozpustil, všem proudům strhal dvéře,

a chorál vítězný a hymnus věčných díků

se řítil dolů v chrám a rostl v blahém vzlyku,

až všecko zaplavil v své rajské atmosféře.

Ó proudy obrovské! Z hvězd samých snad se řítí,

jak pramen Mojžíšův, když chmurnou ranil skálu,

a všecky údy mé tu děsnou sprchu cítí,

jak vody ohnivé se hrnou v kathedrálu.

Já hynu, moje nic v tom tvůrčím taje hluku,

ty proudy do duše se valí Niagarou,

to oblak odvěčný se rozlil nad Saharou,

a krutý, nedbá nic na lítosti mé muku.

Ó žízni duševní, ó palčivosti zvuků!

V ráz cítím: na mě jen ta potopa se řítí,

to nejsou vody již, jsou slzy, krupobití.

Jak tlukou bolestně, v nich není slitování,

jen bijí, bičují a znova zase raní, –

co ve mně smrtného, jich ničí bubnování.

Trp, pyšný, skláněj se, Pán chce jen milování – –

A náhle, jako blesk by třesk až duše ke dnu,

tu pravdu velikou, tu pravdu vidím jednu:

Ne nám, ne, Pane, nám, jen Jménu Tvému slávu!

V tom světle nadzemském mi světla země zhasla,

a zbičována tak, má duše nahá žasla:

Čím je náš život dnes? jen honbou za vavřínem,

jen honbou šalebnou, jež klamným pádí stínem

za chvilkou úspěchu, za tleskem lidských dlaní

a Jméno Nejvyšší je skryto v pohrdání.

Ó běda! povstal červ a před svým křičel Pánem,

ó běda, křičel červ a leza světa lánem

snil sněním gigantů a volal: Já jsem pánem!

když hroudu mravenčí vší svojí proryl silou,

tu ustal spokojen a silou svojí zbylou

dál volal v okolí: Svět celý mým je stanem!

Své jméno nicotné pěl, křičel do čtyř větrů,

to slavil písněmi a věnčil gloriolou,

na lůžku z vavřínů smál Kristu se i Petru

a stavěl pomníky a trůnil pod kupolou.

Tu Jméno Věčného zřel v svatém písmu hvězd – –

jsa slep on oslep zas, neb spletí jeho cest

to Jméno zářilo mu přebolestným světlem,

ač hřálo, vonělo a pělo v luhu zkvetlém,

Je Věčnost šeptala, je zpíval Ráj i Betlem.

Ach, bolest výčitky mě ještě více drtí:

Zda nejsi červem tím, ty bídné sousto smrti? – –

Dál hřímal chorál, dál, však očistnou byl lázní

a duši zmučenou teď svatou sílil bázní.

Já plakal.

Proudy slz se s proudy tonů slily,

ó kterak těšily, ó kterak lahodily!

vždyť Pán můj Láska jest a žhavý Jeho vjezd

byl plný útěchy a světla věčných hvězd!