NORDERNEY

Tvé město o tobě sotva ví.

V domku, kde jsi se zrodil,

mají špinavé cukrářství,

a před tvůj portret rozšafný Němčík pytle mouky tam hodil.

Zde však o tobě hovoří

škeble i chaluha na moři,

výspa tě zná, jež v západu svítí,

a bouřit slyším to ve vlnobití:

Harry – Heinrich – Heine!

Také já se z duše za tebe styděl

a někdy tvou duši jsem nenáviděl,

ale nyní stojím, kde ty jsi stál,

vítr do mne pere, jenž přes tebe vál,

házím, jak hrotité oblázky,

sebemučivé otázky,

záhadu tvou i trápení své,

v příboj, který mi písek pod nohama rve.

Odkud a proč a kam,

vlny a větru se ptám –

Fičí vítr a vlna štěká

v můj sluch, jenž dětinsky odpověď čeká:

Bloude! Ty bláhový blázne!

Taks tu zpíval. A marno zapírat:

Tvé jsem krve. Tvého rodu? Snad.

Mne též pravá láska v snách jen objímala.

Mně též z velkých stesků písnička rodí se malá.

Mně též tvé příbuzenstvo, smyslně maušlující

po strandu, v koších a na ulici,

je nepřátelsky cizí, tak jako jemu já.

K tobě však cos jak náhlá mne vděčnost přepadá,

filosofe ty v tanci,

koketní v disonanci,

rozmanitý a rozmarný,

kočkovitý a nezmarný,

synu Rýna, dítě Seiny,

bezkořenný – dvoukořenný –

metlo a vichře a psanče!

A přec – buď s bohem! Byls kvas a sůl,

bez nichž moře by hnilo,

a přec i v tebe, jenž váls a dul,

zlo mstivé touhy se vpilo:

Být aspoň katanem katanů!

Zub za zub, ránu za ránu!

I v tebe se vssála, jak otecká slova,

plebejská moudrost Jehovova.

Jdu dál zas... Neb kdykoli mněl jsem, že bratra mám,

vždy, cizotou raněn, jsem dvojnásob sám.