NOREC.

Juž ke dnu stoup’, svět pod vodou jej klame.

Tam světlo, které v hlubině se láme,

kol fantastických zjevů reje tvoří,

na rybích šupinách tu zlatem hoří,

tam rubíny plá, jak sta rudých očí

se Medus tykadla a řasy točí,

vše plane v duhách, ve prsténcích sličně,

jenž v spirálách se třesou ustavičně;

i sáhne hloub v ten magický svět vrší,

a z této ještě drahokamy prší!

Však nahoře to podívaná jiná,

při denním světle vše jest shnilá třtina,

rmut černý, medus měkká hmota slizká,

jež v matném šedu odporně se blýská,

a trochu písku se skořepin změtí,

s kterými sotva zahrají si děti.

Ten zázračný svět, chycen jejž má v hrsti,

je shnilou travou, štěrkem jen a prstí.

Ó básníku, zda jinak se ti děje?

Tůň duše tvé se jak tůň moře chvěje,

plá, svítí, hoří, míhá se a vzkvétá;

však chraň se, obrazy a epitheta

v dlaň skutečnosti vložit neúprosnou,

hned setřeš pel a svit a barvu rosnou,

a zbudou ti jen ošumělá slova.

Čím to jen, v písni že jsou zase nová,

zas kouzlo staré nití, že v nich kryje

se, paprsk v moři, stará poesie?

Zda illusí to svatou, všemohoucí?

Či proto, norče, cítíš hruď výš tlouci,

když moře toho ty se hroužíš ke dnu,

že naděj’ na perlu máš – aspoň jednu?