Norny.

Jsem posud mlád, přec hlava moje těžká

a srdce svadlé, pustá duše má;

neb slyšel jsem, co temné norny pěly –

tak příšerně ty jejich písně zněly,

že na věky mi úsměv na rtech shas’...

Já s lůžka vstal ve světlé lunné noci,

kvetoucím vřesem šel jsem pustinou,

a hvězdy kmitaly jak zlaté oči

a svítily na bludnou cestu mou.

V stříbrných listech věkem shrblé břízy

tam sténal mrtvé mojí matky hlas,

k návratu s pláčem matka mě vybízí,

však dál a dál mě žene touha zas,

a marné lkání v nočním vánku zmírá...

Vysoká skála roste k nebi temně,

povznáší hrdě černá bedra svá,

jí, tiše záříc, na obrovské témě,

stříbrný závoj jasná luna tká.

Tam zastavil jsem bludné svoje kroky,

tam položil jsem oko k štěrbině,

a pátral jsem, co kryjou skály boky,

co děje se v té tajné hlubině.

U stavu černém sedí bílé panny,

tak děsné, s okem divokým co smrt,

a krásné přec, jak zhoubné moře v bouři,

jak meteóry vraždu věštící.

Na zlatých stolcích seděly ty panny,

na zlatých stolcích rudých jako krev,

a hrůzyplné dravčí jejich prsty,

ty tkaly děsné tkání osudu.

Zsinalé hlavy usmrcených mužů

u stavu visely co závaží,

útroby lidské byly jejich přízí,

člun břitký meč a brdem šípů hrsť...

Pak vstaly, hrůzoděsné valkyrie,

a s chechotem své tkání trhaly

a zpívaly tak strašnou, trpkou píseň

že skály pukaly a svět se chvěl.

Na zlaté svoje koně vyskočily,

ze skály vyletěly jako bouř,

a jako mrak se hnaly nočním nebem.

Jak blyskavice hrály ořů hřívy,

jak hromy duněly jich podkovy,

a vyla zvěř a klaněly se stromy,

a měsíc zbled’ a hvězdy shasnuly...

A proto svadlo mladé moje srdce,

že slyšel jsem, co pěly panny ty:

ó vyhněte se valkyrii z cesty,

kéž nezazní vám v uších její hlas!

Tak příšerně ty jejich písně zněly,

že na věky mi úsměv na rtech shas’...