Norská ballada.

Byla to králova dcera,

na břehu seděla

a česala zlaté vlasy,

a takto zapěla:

„Když zrodila mě matka

při luny zatmění,

skřek ozýval se orlů,

vod svatých šumění.

,Ty kouzelnicí budeš,‘

hlas temný sudic zněl;

,tvé srdce budiž skalou,‘

sbor jejich dále pěl.

,Nepoznáš lásky k muži,‘

tak zazněl jejich hlas;

,tvůj úděl tajná věda,‘

tak pěly dále zas.

,Snuj mocných čárů runy‘,

hlas temný sudic zněl,

,a šlapej lidská srdce,‘

sbor jejich dále pěl.

Činím jak norny pěly,

ctím slovo osudu,

já neznám lásky k muži,

a znát ji nebudu.

Tak zpívá králova dcera

své vlasy česajíc,

tu v modré jezera hloubi

to šumí víc a víc.

Vodník se vynoří z tůně,

má řízu stříbrnou,

leknínem, lilií vodní

má hlavu věnčenou.

„Mně teskno jest a smutno

v lasturném jezeře,

a láskou k ženě krásné

v samotě srdce mře;

neznáš-li lásky k muži,

nuž lásku ke mně znej,

mou budeš, hrdá ženo,

v mém domě přebývej!“

Tak volá lesklý vodník

a dívku uchopí,

do jeskyně své modré

se v tůň s ní potopí.

Na lůžku z drahých perel

dlela mu po boku,

v paláci z chladných vlnek

tam žila v hluboku.

Jak bílá růže vodní,

tak kvetla v jezeře,

však v srdci jejím skrytě

jí msta jak oheň vře.

Tři roky žila s mužem,

byly jak hrozný sen,

s úsměvem lhala lásku,

až přišel pomsty den.

Tu pravila svému muži:

„Mám prosbu na tebe,

já viděla bílou plachtu

zříc vodou na nebe.

To plula moje sestra,

jest šťastnou nevěstou,

já slyšela její píseň

šumících vlnek hrou.

Jí ráda skytla bych dárek,

přeju jí všechen zdar,

mám perel plnou skříni

a mnohý vzácný dar.

Až vyjde sladká luna

a zdřímne krajina,

tu zlatou postav skříni,

kde tmí se skalina.

Tam postav tu zlatou skříni

pod plané růže keř

a spěchej ke mně nazpět

ve vody tmavou šeř.“

Tak mluví žena lstivě

a spěchá v velkou síň,

kde pod vysokou klenbou

zlatá jí stojí skříň.

A hbitě bílou rukou

ty perly vyhází,

sama se na dno skryje

a víko přirazí.

Když vyšla sladká luna

a zdřímla krajina,

tu vynořil se vodník,

kde tmí se skalina;

tam staví zlatou skříni

pod plané růže keř

a spěchá k ženě nazpět

ve vody tmavou šeř...

Jezero dme se bouří,

proklíná vodník lest,

a kvílí, sténá, pláče,

že žel ho slyšet jest.

Však žena jeho tančí

ve záři měsíce

a výsměch její trpký

v pláč jeho mísí se:

„Mně radostí jest pláč tvůj,

tvé zoufání mi smích!

Má pomsta dokonána

a potrestán tvůj pych!“

Odchází hrdá žena,

hlas její z dáli zněl –

a vodník samým žalem

do rána zkameněl.