nosič ze „santosu“

na „santosu“ jsem při tom byl,

takový pytel, to byla tíha,

mrzáka jsem si vysloužil,

byla to tíha.

na samý kraj jsme nosili

pytel za pytlem, každý plný

jsme vysypali a brejlili,

jakou to potravu žerou vlny.

stotisíc pytlů jsme vysypali,

my zrádci, chasa laciná,

a přece vlny se nevzdouvaly,

nestoupla mořská hladina.

hlava šla kolem v horkých snách,

že kávu vaříme na vodách

bez ohně, bez hrnců, neslýchaně;

pro miliony jsme vařili,

ty porce dole svačili,

úrodu celou s naší dlaně.

pro tuhle slávu

jsme vyváželi úrodu celou,

kávu a kávu a kávu

v mořskou hlubinu stmělou.

když kávu rádi, když kávu chcete,

nemusíte ji kupovat,

tam dole ji zadarmo dostanete

a můžete se uchlastat.

tam na dně ještě místa dost,

a mrtvoly, jež tam hnijí,

mohou vám ukázat budoucnost

i těch, kdož krev nám pijí.

zelenou hubou zející,

v níž slimejši si hrají,

klokotavě jak slavíci

k hodům vám zazpívají:

proč země setbu zahřívá,

proč úroda je tak zuřivá,

proč rosteš, keři, tak spoře,

když chudý nemůže kupovat,

když hladový má dále hlad,

a potravu dostane moře?

ale my v moři cizí davy

jsme blahobytem zanesli,

by pánům nahoře ceny kávy

neklesly...

na „santosu“ jsem při tom byl,

takový pytel, to byla tíha,

mrzáka jsem si vysloužil,

byla to dvojí tíha.