NOSTALGIE

Kdysi v dálce, na severu v samotách

náhle cítím v polosvětle, v polotmách

strašnou touhu po tobě a neklidna

bloudím po ostrovech, zadumaných v moři,

vidím nebe, zemi, duší, srdcí dna,

osud tvůj a svůj... „Ó, neotálej, oři,

pospěš lodi, vlno, oblaku a vlaku,

ponořte se s lunou do soumraku!“

Svíčku rozsvítila jsem a řekla: „Teď,

teď, v té chvíli domů pojedu,

maminko má, k tobě, k tobě! Hleď

do západů slunce, čekej, upředu

pohádku v tvůj život, nocí dnem,

zářemi a zadýchaným snem,

plným úzkosti a krásy,

pojedu, a dech se v prsou úží,

zdali sejdeme se a jak naleznu tě asi

v starém sadě nad záhony růží.“

Poděšené pochybnosti v srdce křídly bije

mrákotná a velitelská nostalgie...

Konečně jsem otevřela vrátka

v podvečerní sad. Ó, jaký okamžik:

našly jsme se zase. Kdo jsi? Dítě mé či matka?

A já, co jsem? Láska? Přešel krátký vzlyk

v dlouhém mlčelivém pohnutí.

Pak jsi promluvila jako chvěním perutí:

„Tys mne slyšela? Jak jsem tě volala?

Jak jsem volala tě vždycky v podvečer?

Tys mne slyšela a ke mně chvátala?“

Jaké kouzlo nadpozemských věr

poutalo nám duše v lásky akordech!!

A tys odešla mi dále dálek všech!

Jaké hoře pomysliti na domov

opuštěný, smutný, vychladlý,

kde jen památka tvá a má touha dlí...

Vrací se mi krása těch tvých drahých slov,

těch tvých dávných slov, jak rytých v kov,

ale marně opakuji si je –:

čím se vykoupí má krutá nostalgie?