NOSTALGIE.

V kraj mladých snů mě srdce táhne,

těch, které rozvál osud divý;

zas duše sladkých tužeb prahne,

z nich píti chce zdroj štěstí živý.

Kde nad zkvetlým pták jásá luhem,

kde zrají v slunci plné klasy,

rád šel bych, naděj maje druhem,

žeň sbírat dojmů, vznětů, krásy.

Leč kde ten kraj? Kde domek bílý,

jenž mezi stromy skryt je snivý,

v němž sídlí blaha luzné víly,

kde láska věčná tvoří divy?

Mně zdá se, zbloudil jsem tam pouze,

vše zkazkou bylo, září jednou,

já, zasněn v štěstí, hleděl v touze

v tůň očí modrých nedohlednou.

Mně zdá se, našel jsem jej kdysi

ve stisku ručky, v líčku děvím,

já zřel tam v jakés drahé rysy,

však dávno to již – kdy, ach nevím...

V ten toužím kraj, když hnízda staví

tlum pěnkav, jabloň v květech jásá – –

Dál časů proud však hřmí kol dravý,

dál bolest jen mé srdce drásá...