Nostalgie.

Ó štíhlá lilie, vy květe středověku,

kdes v šeru gothiky plál hymnus vašich vděků

a v starých gobelinech, jež zlatem byly tkány,

já jistě kdysi zřel váš profil zbožňovaný,

když v onen krásy věk a v divné vaše zraky

jsem, trouvér toulavý, byl začarován taky.

Pak v smolnic požáru a v pláči žen a paní

nás v hrobku pospolu snad kladli po skonání,

kde mělo zahynout v tmách vaše božské tělo

a žhoucí srdce mé kde vzduchem vlhkým tlelo,

co zatím nad námi se gothický chrám stmíval,

plál purpur královen a hřímal varhan příval.

V tom věku únavy, ó dávných věků květe,

kdes v kobce klášterní vy nyní uvadnete

či v liljích zemřete, jež hoří na výsluní,

a růží ohnivých já udusím se vůní,

co v sny mé bude plát jas vašich bílých údů –

a mrtev na věky v svých písních žíti budu.