NOSTALGIE.

Když člověk v cizině čas delší žije,

tu zachvátí ho časem nostalgie.

Mně stává se to. Za takových chvil

na vlast svou myslím, v dálce tří set mil.

Na osoby, jimž říkal jsem kdys „drazí“,

na literaturu a české mrazy,

na naši politiku, na přátele,

nevěrné lásky, věrné věřitele.

V politice jsme po marné teď práci

přijali stanovisko vyčkávací.

A jak už to tak v politice chodí,

to čekání nám aspoň neuškodí.

Též věřitelé zasluhují zmínky.

Ti mají na mne hezké upomínky.

Jen, Bože můj, – se modlím v závětří –

kéž svými upomínkami mne ušetří!

Když vzpomínám na dobrodince tyto,

přiznám se, bývá mi jich časem líto.

Musili též, ač s velkou indignací,

zaujmout stanovisko vyčkávací.

A bojím se – ač věc tu nepřeháním –

že přivedou to s tím svým vyčkáváním

(tušení jakés pořád mi to říká)

k týmž koncům jako česká politika.