Nostalgie.

Jak stromek z rodné půdy vytržený

a přesazený v místa lepší, jiná,

poušť kamennou si, rodnou, připomíná

a touhou zmírá o své skalní stěny:

Tak člověk bědný, z vlasti vyhoštěný,

nechť cizina jej láká pohostinná,

přec v známou stranu z dálky ruce spíná

a v nářek větrů svoje mísí steny.

Buď uzřít vlast, neb umřít aspoň brzy!

Já viděl steskem mroucí pod stožárem,

pod palmou, v ledech nostalgie žárem.

A nemá větší trýzně osud drzý,

než bloudit v žití po cizinské pláni

a nemít vlasti ani ve skonání.