Nostalgie.

Planoucí barvy, které jeseň vlila

na vršky stromů, slunce vssálo chtivě,

pomřely ohně západů a bílá

mha záblesk slední kalí závistivě...

V rozteklých konturách zem leží chudá...

A nikde barev není, nikde tónů.

Sen mrtvých křivek, ospalosť a nuda!

Hnus smrtelného zápasu a skonu! – – –

Den dodělal kdes v lese na obzoru –

to od rána juž bylo umírání; –

své touhy a svých sil ve stálém sporu

teď s večerem se hlava svadlá sklání...

Zřím malátně, jak v mozku kdosi vraždí;

má energie spráskané je štěně...

To líné světlo plynů kterak dráždí!

Jak bílé stěny zejí obnaženě! – – –

Plyn shasínám a žehem papirosy

reflexu mříže se stěn plaším prouhy, –

pot Neklidu mi horké čelo rosí,

a slyším divokou jen píseň touhy.

Ta bědná massa černých zdí a věží

tam v dáli hoví si v mlh kalném lůně; –

já v poutě tesknic pláč tu dusím stěží,

a celá duše po tom městě stůně.

A Úzkosť neslyšná mne ve tmě škrtí

a příval krve žene k obličeji, –

rty spráhlé vztekle papirosu drtí,

a všecky nervy napjaté se chvějí – –