NOSTICKÁ ZAHRADA

Lépe než v nauce gnostické

vyznám se v zahradě Nostické,

jež pod naším úřadem od paláce

až k Vltavě requiescit in pace.

Ptáci teď z jara v ní zpívají, zpívají,

přesto že radové z oken se dívají.

Na okně stojí hrneček,

hrneček s kytičkou myrtovou.

V zahradě skotačí srneček,

honí se s Boženkou Wirthovou.

Hrají si spolu. A kdo je ten třetí,

který jim nad hlavami letí?

On se snad zmýlil! On letí k nám...

Zprvu si prohlížel okenní rám,

pak usedl mezi myrtu a kakty

a hleděl mi na stůl, na státní akty,

na knihy, na koberce perské

a na celé bureau ministerské.

Nehleděl dlouho... Jen chvilku, chvililičku,

nežli bys odříkal krátkou modlitbičku,

frr, vzletěl, párkrát zamával krovkou,

jak střela proletěl nad Čertovkou

a zmizel tam kdesi mezi křovím

šeříkovým a jasmínovým...

Kdo byl ten třetí? Byl to ptáček?

Stehlík? Sýkora-moudivláček?

Čermák? Pěnice? Rákosníček?

Či byl to snad boží andělíček?...

A proč se k Vám díval? Co Vám chtěl?

A proč tak najednou uletěl?

Byl-li to anděl, nevím sám.

Ale proč uletěl, povím Vám.

Copak jste opravdu nevěděli,

že kancelář není pro anděly?

Jsou s dětmi. Jsou v parcích. Jsou na oltářích.

Ale v úřadech?... V kancelářích?...