NOTTURNO I

„– – – A tak, Mistře Martine,

bratře v Kristu nejdražší,

rozhodni se, komu sloužit hodláš,

zdali Kristu, či snad tomu duchu,

který do těl vlévá požár vášní,

aby na bídnou je strávil strusku;

který srdcím dává bubřet pýchou,

by je poštval mnít se pány země;

který dusí duši, aby zvířil

všecky pudy zvířeckého těla.

Rozhodni se, komu sloužit hodláš,

zdali Kristu, či snad Antikristu.

Připomeň si jen, můj mladší bratře,

že jsem učíval tě od mladosti tvé

sloužit Kristu duší nedílnou,

sloužit jemu celým ramenem.

Vzpomeň si, jak s bolestí jsem zíral,

vida v zemi líný úhor duší,

hrudy neplodné a nesoucitné,

brázdy zarostlé jen plevelem.

Vzpomeň si, jak bolest ještě větší

cítili jsme, vidouce ty duše,

které mohou rostit, mohou rodit,

rodí však jen durman, kopřivy.

Ale nade všecko připomeň si,

bratře milý, onu bolest stydnou,

viděl-lis, jak ten, kdo sluhou božím

zve se, od světa si dává říkat,

místo aby zorával ten úhor,

místo aby plel ten plevel bujný,

zem zasíval čistým božím zrnem,

jako vepř se válí v úhoru tom,

jako vepř se válí v plevele tom,

a jen tyje z něho a jen tuční,

zlý jsa, vzteklý, jak jen pozříš naň.

A jich nyní více je než dosti.

Místo aby strojili se duchem

na den každý, jak se slunce strojí,

oblékajíc do daleka napřed

zástup oblak do zlata a v purpur

a svět tuchou plníc o čems vyšším,

co jej zvedá do čistějších krás –

oni, vůdci, pastýři a strážci;

oni, co mu poety a pěvci

mají býti po lopotě denní

a co duši unášet mu mají

duchem smírným, slovem prorockým:

oni na hamižníky se mění,

na kramáře, na lichváře mrzké

a svůj kostel, kapli svou i hřbitov

pronajímají jak hospodu.

Ty já viním bídou toho světa,

jeho ohavností zpuštění.

Vyburcuj se, povstaň z klidu svého!

Víš, jak zahálku, tu líheň hříchu,

víš, jak lakotu, ten pelech ďáblův,

víš, jak mstivost, jed ďáblových kněží,

a jak vůbec křivý kněžský život

zatracoval jsem a zatracuji,

zatracovat budu, co živ budu,

začež pronásledování trpím

z boží milosti; neb potupit mne chtí,

na smrt odsoudit, a pro kacířství,

krajané zvlášť mí. Než nebojím se

zahanben být pro Kristovo jméno,

nebojím se muk ni žalářů,

nebojím se smrti pro Krista.

Srdečně tě prosím, nebaž po statcích.

Pouta jsou to, zlatá sice pouta,

přec jen pouta, k tomu satanova;

ona do tmy táhnou skrýt to zlato,

za mříž tlustou před zlodějem smělým,

pod sklepení jako do vězení.

Co ti, bratře, pomohou pak křídla,

byť i byla archandělova?

Budeš-li však přece farářem,

pak ať čest jen boží, spása duší

vždycky tebou vládne, ne však pýcha,

ne však polností a prasat majetek.

Přijde-li ti s farou kousek statku,

neprojídej jeho, probůh, v hodech!

Pomni, co jich rádo béře kousek chleba;

nebuď syt, když oni hladovi.

Slyš, můj milý, farářem-li budeš,

dbej, bys kuchařku si nebral mladou,

abys příbytek víc nevzdělával

než svou duši. Srdečně tě prosím,

vyhýbej se společnostem ženským!

Bdělý buď, když posloucháš jich zpověď,

by jich pokrytectvím nepodved’ tě

satanáš; neb praví Augustin:

,Nevěř pobožnosti; čím je pobožnější,

tím je bujnější a chtivější.‘

Upusť také, snažně tebe prosím,

od krásných a nadbytečných šatů,

aby Pán tě nepokáral těžce,

jako jistě pokárá mne kdysi,

že jsem míval je, dav raniti se

proti Bohu svému duchem pýchy.

Pro milosrdenství Kristovo

jen mne nenásleduj v lehké mysli,

kterou spatřils na mně nebdělém!

Ale prosím, následuj mne v dobrém.

Roucho vášní, jehož purpurem se

odívalo bujné srdce mé,

ohněm spálil jsem a uhasil

každou jiskřičku a jiskru po něm,

zasypav je kajícnosti popelem.

Spal je též a zasyp popelem!

Projdi světem čist, jak já jsem přál si

– ach, zdaž dopřeje mi Slitovník?

Projdi světem čist, tak plným nástrah,

jenž má sítě skryty u všech břehů,

jako rybář na velikých vodách;

jenž má léčky na polích a v lesích,

jako pytlák si je chytře klade;

jenž rád vzpoury kuje, nepokoje,

volá „Hoří!“, aby při tom kradl,

jako zloděj malý, veliký.

Nič ty sítě, nič ty léčky, vzpoury;

očišťuj ten svět a zradostňuj!

S lože svého s ranní rosou vstávej,

rozepěj se celou duší svou,

rozepěj se celým srdcem svým,

ranní píseň se skřivanem pěj,

dokud naslouchá mu jitřenka.

V prachu světa jdi pak za svým dílem

po silnicích jeho zaprášených,

stopy Kristovy den ze dne hledej,

líbej je a dýchej vůni květů,

které po nich všude vypučely;

objevuj je světu, ukazuj!

V prachu světa choď tak za svým dílem,

množ svou práci, množ své vroucné dílo,

jako v poli klas je množí jiným,

uzrávaje za skřivánčích písní,

za rosy a lásky sluneční.

Budiž takým klasem žitným, zrnným,

který živí člověka i ptáka

a dá útulek i křepelce.

S rosou vstávej, s rosou uléhávej,

by tvůj spánek byl ti nocí tichou,

v níž ti hvězdy šepcou o ráji.

Projdi světem čist, jdi světem čist,

aby duše kvetla tobě tiše

květem rajským, rajskou veselostí,

bezpečna, že není umírání,

a jest jenom život nehasnoucí,

neumírající, nekonečný,

věčný.

Amen.

Vyřiď pozdrav všechněm našim věrným

V Praze snad už neuvidíte mne.

Na sbor jedu, jak si přeje král

a jak rozhodla se k tom vůle má.

Mnoho nepřátel tam vstane proti mně,

celá Kostnice, snad celý svět;

věřím však, že pravda vítězí

a že ono slovo boží zvítězí,

jež jsem kázával vám v Betlémě.

Proto nelekejte se, když zvíte,

že jsem na smrt odsouzen;

ale neoblomni stůjte v pravdě té,

stůjte bez strachu a viklání,

stůjte statečnější nežli já!

Martínku můj, kdybys na památku

chtěl si nechat šedivou mou sukni,

vezmi si ji; ale ty se štítíš

barvy té; nuž, dáš ji, komu uznáš.

Sukni bílou dej však faráři.

Žáku Jiříkovi kopu grošů dej,

že mi věrně sloužíval a rád.

Zdráv buď v Kristu se všemi, kdož zákona

ostříhají jeho, silni, čisti,

bez poskvrny přebývajíc’ v pravdě!

Na Krakovci tu noc před odjezdem.“

V síni bílé, těžce klenuté

žlutá voskovice plaše plála,

ohněm červenavým plaše plála,

mukou hořela a strachy plála,

sebe všecku, všecku stravovala,

jakby cítila a varovala,

jakby bouři předejít si přála,

jež se sbírala v té dusné náladě

síně bílé, těžce klenuté.

Mluvit chtěla, volat sobě přála,

volat, volat, jako před požárem,

jako volá milá, věrná žena

na muže, když ze střechy se kouří –

tak též volat, volat sobě přála

dobrá duše svíce té. Jí bledá tvář

Mistrova se ještě bledší zdála.

Duch však silnější z té tváře hořel,

nad plápol té svíce klidněj’ plál,

nestravuje jí, jak žár tu svíci,

ale život nový, slavnostnější

vyvolávaje v ní, nehasnoucí,

neumírající, nekonečný,

věčný.

A list zapečetiv, pevnou rukou

připsal nadpis, slyše hruď svou tlouci:

„Prosím, neotvírej listu toho,

leč až dovíš-li se, že jsem mrtev.“

V čistém nebi bledá luna vzplála,

bílé sny své zemi šepotala,

v jejich svitu Krakovec se tměl;

z těžkých stínů, z černého jak hávu,

zvedal ostře ojasněnou hlavu,

zpurně jako démon k nebi zřel.

Půlnoc přešla. Okno blyští žhavě,

Mistr Jan kde závět dopsal právě.

Do mhly měkké ulehla si země.

Pableskují pahorky a témě

vrchu, na němž hrad ční, pod ním víska.

Mezi nimi schouleně se stiská

černý údol, zhluboka se tmí

mezi blýskavými stráněmi.

Nebe jasno. Sem tam jako kvítí

rozhozeny velké hvězdy svítí.

Náhle mráček jako holub bílý

lehounko vlít’ na nebesa čistá,

jak pýř z rajských lučin. Stojí chvíli,

rozhlíží se, dost-li je tam místa.

A již zmizel. Ale ve mihu

obláčci se zvedli od jihu,

pluli plavně po hladičké pláni

a tak čile, jako rozesmáni.

Pluli plavně, sotva perutěmi

mávajíce nad schoulenou zemí,

tvrdě zdřímlou, které právě

sny se rodí v unavené hlavě,

sny tak děsivé jak rokle černá

a tak blaživé jak hvězda věrná –

pluli obláčci i snové zjiskření,

bludní poutníkové touhou sbratření.

Výš a výše, jakby kdos jim zpíval,

k luně blíž a blíž, až záře příval

kropil předvoj rosou jiskřivou,

že svůj pochod zastavili v žase,

ozářeni divili se kráse

hovořících nebes lunou bájivou.

Řady další kolem nich se hnaly,

až i ony lunným dechem vzplály.

Madonnu tak na zdi starých chrámů

vdechovala umělcova duše;

barvy jásající, něžných plamů,

s věřícího štětce ve předtuše

rajských niv a Boží blízkosti

kladla na zeď, chvíc se svatostí;

okolo ní v plápolavém kruhu

vzpjala zpěvných andělů pak duhu.

Zářný hymn... Než v jihu hlubokém

mrak už vyvalil se zlobně němý;

pohyb, vzhled – jak dravec před skokem,

mstou když kypí, mruče lehá k zemi.

Temněl kraj, jak nad ním on se nes’,

ve vsi před ním zalézal i pes,

spatřiv jej, jak bouřlivě se kvasil

a vše hvězdy na potkání hasil.

Na loži už mistr ležel prostém,

bdě a tich, než klid v něm nebyl hostem.

Na neklidném moři pevný člun.

Viděl, kterak na obrovskou kunu

mrak se změnil, aby přepad’ lunu,

by ji strhl do černých svých vln.

Zíral – nezřel. Sám teď boj veď s mrakem,

hledě na něj otevřeným zrakem.

Hleděl na něj, jak se divě shání

od jihu tam po nebeské báni

a jak hvězdy hasí na potkání,

hvězdy, vítající úsměv ranní.

Viděl mrak, jenž na těhotnou sani

měnil se mu, a čím dél zřel na ni,

cítil, jak vše udusit se chystá –

viděl tvář i zraky Antikrista.

Srdce bolestí mu pustne, hněvem

zas se vichří, lačným soků řevem

zahlušováno a drážděno

a jich vzteklivostí vražděno.

Cítí, struna loučivá v něm zvučí:

„Noc to doma poslední“ – a prudší,

než kdy dřív, slz dravých bolest cítí,

slz, jimž nedáno se proudem líti.

„Bože zástupů, jenž spravedlivě

soudíš, zkoumáš ledví nám a hruď,

tys má trpělivost; štítem mým též buď,

vyrvi z nepřátel mne milostivě!

Neodstupuj, Pane, ode mne!

Soužení jeť blízké už, již dne

smrti mé si přejou rozvzteklení,

a těch, kdo by pomohl mi, není.

Psi mne obskočili s povykem,

rada zlostných oblehla mne šalebně,

proti mně jen lží mluvili jazykem,

řečmi nenávisti obklopivše mne,

bez příčiny na mne vrhli se;

místo aby s láskou ke mně tiskli se,

oloupili mne a odplatili zlým,

za mou lásku záštím vášnivým.“

K Bohu volal, hledě s lože v nebe,

k soudci svému, jemuž oddal sebe.

Srdce vzpínalo se hořem vzedmuté.

Viděl měsíc, viděl jeho boje,

jak se utkaly s ním mračné voje,

že hned v temnu mizel s báně klenuté

a zas vzplál a vzeplul, zlatějším se zdál,

až se bílý mráček vůkol zardíval.

Sám teď Mistr válčil. Duše čistá

vzpínala se potřít Antikrista,

jak archanděl Michal potíral ho kdys.

„Na ohavnost zpuštění že mlatem

tlouk’ jsem, na místě ji vida svatém;

z vředů církve odstranit chtě hnis,

že jsem jazyk vložil do těch vředů,

za to sykot slyším hadích jedů?

Říkal jsem a říkám, věz to příští sbor:

Živ-li papež Kristu na odpor,

zloděj jest a loupežník je pravý,

herec, Antikrist a vlk je dravý.

Říkal jsem a říkám: chyba jest

světské panství papeži dát vést;

po království božím zde pak veta –

‚Mé království není z toho světa.‘“

Chvěl se všecek schoulen na svém loži,

hoře v tváři, sít chtě zrno boží,

vida v duchu jeho osení,

jak už zemí omládlou se vlní,

metá klasy, jež se zrnem plní,

rozkoš budí ve všem stvoření,

a jak nad ním, jako radost živá,

skřivánek si perličky své zpívá.

„Čechy, Čechy! – Ach, jak krásná země!

Krásná jako pravá země boží,

důstojná, by zlaté boží sémě

rostlo v ní a zrálo, ne však hloží;

sémě boží, čisté, bez koukole,

těžkých klasů na horách i v dole,

národ svatý všude nitrem svým,

vyvolený k činům velikým.

Milá, sladká, krásná, svatá země!

V tobě také vyvolené plémě,

silné duchem, pravdou chtěl jsem mít;

plémě ohněm svatým zahořelé,

vždycky hotové a vždycky smělé

v čin i slovo pečet pravdy vrýt,

ba i životem svým za ni stát

ochotně a oddaně a rád.

Jaká země! Koldokola hory,

jako strážných duchů pavezy;

uvnitř jako zemský ráj v ní vidím sad

a v něm dělníků se hemží sbory

klasy chlebné, klasy pravdy žat,

samí doufající vítězi.

Pro čest boží, pro čest země té

zasíval jsem, sázel s láskou dítěte.

A teď zkáza na boží jde dílo.

Těhotné se mračno vyvalilo,

nad mladičkým visíc osením,

krutě – němě zříc a nelaskavě.

Znám tě,“ volá mistr, „znám. Tys Řím,

zkažený tys Řím, vřed bujný v hlavě.

O paprsek slunný jsem tě prosil,

tys však povstal, bys mne klatbou skosil.

Neskosils mne však, a bít se budu

s tebou zvrhlým, trhat sít tvých bludů,

kterou hodils na celý mdlý svět,

dokud nezhojíš v mé duši rány,

dokud pýchu nevyhostíš z brány,

dokud k Němu nevrátíš se zpět.

Rybáři ty nevěrný, jen sobě lovíš,

a ne Pánu! Co na soudě povíš?

Říme, Říme! Čí jsi? Volám: čí jsi?

Říme, Říme! Město svaté kdysi,

prvých mučedníkův oltáři,

na němž kříže s odsouzenci stály,

na němž živé pochodně kdys plály

s klidem vítězovým na tváři,

krev jich svatá tvoje cesty kropí;

jaké jsou však nyní tvoje stopy?

Říme, Říme! K tobě jako děti

přilnuli jsme. Tobě do objetí

vrhli jsme se, všecek národ můj,

říše naše celá. Vroucně, dětinně

stavěli jsme nové svatyně.

Ty však zpohanštěls a zvrhls oltář svůj.

Na meč pyšně předělal jsi kříž,

lásku na mstu. Jak to zodpovíš?

Ty mne soudit? Já tě na soud volám,

tebe já tam na soud volám boží,

bez pýchy, že Antikrista zdolám,

kterému ty ležíš za podnoží,

ale abych strh’ tě se scestí,

abys vybřed’ z tůně neřestí,

tonoucímu hodím tobě láno.

Nepřináším noc já, ale ráno.

,Aj, duch Páně nade mou,‘ dím s prorokem,

,onť mne pomazal a poslal chudým všem

kázat evangelium; kdo srdcem zkroušení,

uzdravovat je a zvěstovati

jatým propuštění, slepým vidění,

a kdož souženi, těm volnost dáti

a všem zvěstovati léto Páně vzácné?

Bylo veselo mi na vinici pracné.‘

Bylo, bylo – a zas bude, bude.

Plameny zřím vyšlehovat rudé,

plameny, v nichž na prach shoří chvatem

všecek troud, však zlato bude zlatem.

Ba i modla, samý pych a nach,

modla světová se skácí v prach,

z něhož vzejde pak, až vytratí se dým,

nový Jeruzalém, nový Řím.“

Ležel tiše, ležel bez pohnutí,

zváben vidinou jak hudbou dálnou –

mezi mrákavou tak zlobně kalnou

úsměv hvězdy svítí na klenutí.

V zraku rostl pohled doufající.

Úsměv hvězdy polibek vtisk’ líci.

Tělo roste jeho dotekem

čistším, radostnějším člověkem.

Roste síla v okřívavém těle,

hledí směle na své nepřátele,

počítá je – pěkná řada jich,

mocných tak i slabých, přímých, lstných;

z nich zvlášť jeden dopředu se tlačí,

vztekem prská, oči má on račí,

štve, jak hledí, štve, jak vypráví –

farář Michal, malý, šmaťhavý.

„Nebojím se tebe,“ dí naň směle,

„vyšší chci já mít své nepřátele!“

Počítá je – je jich pěkná řada:

mocných tak i slabých, přímých, lstných,

a zvlášť k jednomu ho táhne z nich

vzpomínka tak okřídleně mladá:

„Štěpáne!“ naň volá s pohnutím.

A on ozve se: „Už nejsem jím.“

Hlasem drsným, okem tvrdým dí to,

že se Mistr zachvěl leknutím

a že srdce jako uštknutím

sevřelo se mu a vzúpělo.

Slyší tlouci je tak nesmělo

a tak zaraženo. Je mu líto,

je mu horko, je mu stydno tím,

jak to kolem zní: „Už nejsem jím!“

„Nejsem jím, jak býval jsem jím kdysi,

kdy jsme z jedné jídávali mísy,

kdy jsme čítali a hltali

a kdy s jásotem jsme vítali

anglického Mistra jako štít,

s kterým chceme jít a žít, ba též se bít.

Tys však dále zašel, než jsi měl;

proto jsem se s tebou rozešel.

Chlubíš se, že od nádherných šatů,

jež duch pýchy tobě objednával,

upustils; však tím se nehonosíš,

pyšnější že slova v srdci nosíš,

kterými jen lákáš lidu nával,

vábíš, mámíš jej až do rozvratu.

rouchem, ne však duchem, žel!

Proto jsem se s tebou rozešel.

Zpýchnuls.“ – „Štěpáne!“ – „Ba zpýchnuls, dím.

Zpýchnuls, zješitněl a zmarnivěl,

zástupy když s křikem lichotným,

an duch vzpoury do nich bouřně vjel,

na voze tě samolibém táhnou

– hříchy své však při tom nevypřáhnou –

a ty okřiknout je nechceš, jak bys měl.

Proto jsem se s tebou rozešel.

Šel jsem s tebou, ne však řády trhat,

ducha vzpoury jako věnce smolné

do našeho kraje zpupně vrhat,

na dědiny naše přepokojné.

Ne mír neseš, ani požehnání,

ale rozbroj, rozbroj, rozeštvání.

Buřič jsi ty.“ – „Štěpáne, co’s to děl!“

„Že jsi buřič, s kterým jsem se rozešel.

Šel jsem s tebou, ne však proti Otci.

I když zhřešil, v tvé-li je to moci

býti nad ním soudcem přísnosti?

Či jsi ten, co nad tatíkem zpilým

chachacha! dí smíchem rozpustilým,

místo aby pláštěm lítosti

zakryl ho a zaň se modlit šel?

Proto jsem se s tebou rozešel.

Nezvítězíš, nezvítězíš, Jene.

Duch tě odboje, ne lásky, žene –“

– „Štěpáne, slyš! –“ „Nechci slyšet, nechci.“ –

„Křivdíš!“ – „Nekřivdím ti, ani tvojim.

Kacíř jsi a buřič. Krokové tví lehcí

podvratní jsou, hříšní. Proti tobě stojím,

budu stát jak meč já proti tobě

a již napřed na sbor jedu proti tobě.“

– „Mýlíš se, ba mýlíš, mýlíš, bratře.“ –

„Nemýlím, a svědkem mým je nebe,

že mi v srdci líto bývá tebe.

Tobě však a divoké tvé chátře

řád je ničím. Proto padneš, dím.“

– „Štěpáne, ne ty, a Bůh je soudcem mým!“

rozkřikl se Mistr, protrhl se z dum,

těžce dýchaje a hledě k oblakům.

Zrak se zjitřil zoufajícím steskem,

jak v noc černou oslepivým bleskem

před sebou když uzříš propast příšernou.

Zakryl oči, nazvedl se z lože.

Rukama pak zalomil a „Bože,

smiluj se, ach, smiluj nade mnou!“

zalkal bolestně a bludné ruce

jako před zajetím sepial prudce.

„Bože, Bože! Či snad vskutku bloudím?

Či snad pychem domýšlivým soudím?

Či to padlý anděl vdechl do mne vzdor,

nalil hořkosti mi do mých rtů,

vzepřel duši na tu nicotu,

když svět pustnout vidím na úhor?

Bože, Bože, dej mi vnuknutí,

zda to pokyn tvůj, či hadí uštknutí!

Obrať krok můj, je-li veden pychem;

zabrzdi jej, je-li puzen hříchem;

udeř bleskem před ním ráz a ráz,

ať se vzpamatuje ve svém vzdoře,

není-li on duše mojí hoře

ze zpustošených Tvé církve krás.

Cítím však, dals, Bože, krok mi jistý,

zraku i mé duši pohled čistý.“

Těžkým zvedají se prsa dechem.

Zrak zří pootevřen před sebe,

hlubokým zří oknem do nebe,

které, dlouhým zavzdechnuvši vzdechem,

zmizelo kams za mrak nekonečný.

Spor jím lomcoval, spor věčně věčný:

hlasy všeho světa s hlasem svědomí,

který nikdo nikdy nezlomí.

„Dals mým krokům směr, by šly vždy přímě;

v jazyk můj jsi břitký vetkl meč

proti lži a pýše v prudkou seč,

ať již bubří ve vsi nebo v Římě.

Dals mým krokům kráčet za Tvým slovem,

a to slovo životem my zovem’;

v jazyk můj jsi meč svůj vetkl břitký,

aby nebyl hravý ani plytký.“

A tak maně a tak nevolaně

pražský dóm se zjevil mu a stál

před ním velebný a na něm plál

jako z drahokamů vykládaný,

jako ohněm, zlatem malovaný

obraz divný: Poslední soud Páně.

Viděl ho tak živě, jako v onen den,

kdy jsa žákem stanul před ním vyjeven.

V slávě nebes sedí Hospodin,

veliký a přísný v moci svojí.

Pokorně níž naši světci stojí,

orodují za ten český klín;

pokorně níž král nás s královou,

prosí za sebe i za říš svou;

„Vstaňte z hrobů!“ trouby anděl znějí –

a ty hroby hýbají se, chvějí.

Kámen, co je kryl, se hbitě zvedá,

z hrobu postava již vstává bledá,

protírá si oči, hledí kolem,

zda s tím starým či snad novým bolem

potkat se má – a tam ďábel čeká,

a tu anděl ke hrobu již kleká,

z hrobu pomáhá, za ruku béře,

aby otevřel těm svojim rajské dvéře.

Hrůzo – kráso, hrůzo – kráso hvězdná!

Dive, dive, dive nevídaný!

Zvuku, zvuku, zvuku neslýchaný!

Slasti – muko, slasti – muko bezdná!

Otvírá se peklo, otvírá se ráj,

řítí se, ach, řítí zatracenců láj,

a tu s anděly jdou z hrobů hloučky chudé,

an zvuk trub proráží nebe rudé – –

„Smiluj se, ó Pane, ať též vstanu;

jako voskovice čistá, pravá,

u trůnu Tvé pravdy nechať vzplanu!“

šeptá Mistr – – Nad hradem noc tmavá.

V nebi mrak jen visí nekonečný.

Tma, tma, čímsi dusným natěžkaná tma.

A v ní nehmotnýma nohama

Spánek kráčel, vlídný posel věčný.

Jako lékař, na nějž v důvěře

v chorém těle živý čeká duch,

na hodiny zří a na dvéře,

každý zvenčí ruch mu bystří sluch:

tak šel Spánek, vlídný posel věčný,

hladě rukou svět ten nekonečný,

hladě přesladkýma rukama

vše, v čem život vře. Tma, tma a tma.

Hladil vítr hor i vlny moří;

hlavy jásavé i co se moří;

srdce, která ráj si malují,

i co vášněmi se spalují;

hladil vše, co bdělo na prostoře,

rozkoš sytých jako lačných hoře,

ať to láska, sláva, zlato, moc,

čím kdo sytil se neb lačněl tuto noc;

hladil bestii i její drápy;

hladil ty, co pro jiné se trápí;

hladil vězně nevinné i bídné;

k ložím nemocných se skláněl vlídně –

tak šel Spánek, vlídný posel věčný,

hladě rukou svět ten nekonečný,

hladě přesladkýma rukama

vše, v čem život vře. Tma, tma a tma.

A on vešel k Mistru do komnaty,

vložil ruku na horké mu čelo,

dlouho držel je; neb pod ním vřelo

mysli vzbouření a rozepiaty

do puknutí byly mozku svazy.

Duch však přepevný je držel v hrázi.

A ten vlídný posel snem ho vnadí,

že mu matka doma čelo hladí.

Že mu čelo hladí po den celý,

jak co chvíle kráčí ku posteli,

na níž leží on, hoch těžce chorý.

Slyší její krok, tak tichý, skorý, –

a on chyt’ tu ruku, níž ji shýbá,

až ji rtoma jako oheň líbá...

Oči přimhuřovaly se však,

až se zavřely. Vše tmou skryl mrak.

Noc jak bez života, dlouhá, bolná.

Ale brzy pod nebem se zvolna

hnutí budilo, až přešlo v ruch

černých mraků. Ty se rázem hnuly

v táhlý chod a líně odepluly.

Měsíc zaplál. K Mistru vplul jak duch,

osvítil mu tvář – zář dvojí čistá:

tamo odlesk slunce, tu zas Krista.