NOTTURNO. (III.)

Jak svatá noc, tak čarovná

nad námi vlaje křídloma –

plout k vyšším... ve snu... plout a plout...

svou bytost mocně rozvinout,

a pak u věčné hudbě sfér

v chorovod hvězdný veplynout!

Jaká to noc, jak zářivá,

až srdce celé zaplesá!

Jaká to šíře, hloub a klid –

ach, nebesa – – ach, nebesa!

Ó pojď, ó pojď – Své duše sen,

jak peruť toužně rozepni!

Zrak v zraku ke dnu ponořen

v objetí duše spojeni:

V své duši navždy Věčna Sen

vzlétneme spolu prostorem,

tak opustíme všední zem –

a víc se nevrátíme k ní!