NOTTURNO.

Ty prsty tvé, jež poupata jsou růží,

truchlivě blouzní po klávesách bílých,

chorobný nápěv, jimž se dech mi úží,

se proudí z pian útrob zasmušilých.

Jak úder krve každý tón se chvěje

v umění srdci, k němuž teď se chýlí

tvá světlá skráň, co měsíc v síň tvou zeje

jak mrtvoly obličej děsně bílý.

A jak tvé prsty, jež jsem líbal dlouze,

přes klávesy bloudějí s něhou milou,

mé tělo hned se chvěje v divé touze

se změniti v klaviaturu bílou.