Notturno.

Je dávno venku noc, však plná světla,

a sníh se zvolna na má okna lepí,

a vichřice si do závějí slétla;

zvuk věžních hodin v ozvěnu se třepí.

Již pozdě. Jak vždy, také dnes jsem čekal,

že přijdeš zemdlená a tichá ke mně,

bych ponejprve bílou Tvoji řízu svlékal

a chvěl se pak, až dopadla by země.

Noc věčná je a čekání mé marné.

Jsem uštván touhami a chtěl bych spáti,

až zima prchla by i jaro čarné,

tak dlouho spát, než svou Tě budu zváti.