NOTTURNO

Můj bože, jak je zářivé! Až celé srdce zaplesá!

Jakým to počtem krásných hvězd se rozlétnula nebesa!

Svou duši k výši vydechnout,

vzplát v hudbě, vůních – jaký sen!

a plout a plout... a plout a plout

v té noci tichu nádherném!

To srdce šeptá si „ach“ –

a v deliriu hlava má!

Ve výšinách, ve výšinách,

tam duše má je blažená!

V té noci tichu nádherném

ó, pojď v polibcích zahynout!

jen jedno vroucí objetí –

však jako vesmír, bez všech pout!

Dnes ze tvých očí hlubokých

a jasných jako tato noc

chci vypít ono tajemství,

odkud tvá tajná, vzácná moc!

Ó, pojď, o, pojď – pojď tak, jak sny

po tichých duše pěšinách –

chci pohlédnout ti do očí

až k duši v jejích hlubinách!

V té noci tichu nádherném,

v tom velkých duší království

chci vypít jedním pohledem

z tvých očí ono tajemství.

Jak světlá noc, jak čarovná

nad námi chvěje křídloma –

jít k výším... ve snu... plout a plout...

svou celou bytost rozplynout...

a jako věčná hudba sfér

ve věčném míru zahynout –

Jaká to noc, jak zářivá,

až srdce celé zaplesá!

Jaká to rozkoš, jaký klid –

Ach, nebesa – – ach, nebesa!