NOTTURNO.

Můj bože, jak je zářivě! Až srdce celé zaplesá!

Jakým to množstvím krásných hvězd se rozlétla dnes nebesa!

Své duše křídla rozepnout,

tak vznést se vzhůru – jaký sen!

A plout a plout... a plout a plout

v té noci tichu nádherném!

Tu srdce zašeptá si „ach“

a v deliriu hlava má!

Ve výšinách, ve výšinách,

tam duše má je blažená!

Tam duše moje blouznivá,

vždy pluje mořem věčných krás,

tam vzletět zvedá křídla svá,

vždy zas a zas, a zas a zas! –

Jak světlá noc – a tajemná!

Tu člověk nedohlédá dna –

jen tvoje duše, družko má,

takovou bezdnou hloubku má!

Jak teskná noc – a širá tak,

že o Lásce jen dává snít –

o Lásce nekonečné tak,

že nemožno ji ukojit!

V té noci tichu nádherném,

kde Vše svá křídla rozpialo,

a po Snu Věčna vzdáleném

mocnou se touhou vzepialo –

V tichu té noci nesmírné,

kdy cítit možno světů pouť –

pojď zpít se spolu věčným snem,

pojď spolu křídla rozepnout!

Vzlétneme spolu do výší,

odkud se nikdo nevrátí,

prožívat budem nejvyšší

blaženství stálých závratí!

Budeme spolu veslovat,

vždy v čistší sféry etheru –

druh s druhem spolu vroucně spiat

v duchově vyšším poměru!

V tichu té noci tajemné,

kdy Vše se noří v duše hloub,

přej roztoužené duši mé,

přej v oči své jí pohlédnout!

Dnes ze tvých očí hlubokých,

však jasných, jako tato noc,

chci odkrýt si to tajemství,

odkud tvá tajná, vzácná moc!

V tesknu té noci široké,

kdy Vše se touží obejmout,

a nad nebem a nad zemí

mír Lásky Věčné rozklenout:

Pojď se mnou v svatém roznětí

v objetí pro vždy zahynout!

Ať tato noc je posvětí,

jež káže nezapomenout:

Jen jedno vroucí objetí –

však jako Vesmír, bez všech pout!

Jak svatá noc, jak čarovná

nad námi chvěje křídloma –

plout k výším... ve snu... plout a plout...

svou celou bytost rozplynout...

a pak, jak věčná hudba sfér

ve Všehomíru zahynout –

Jaká to noc, jak zářivá,

až srdce celé zaplesá!

Jaká to rozkoš, jaký klid –

ach nebesa – – ach nebesa!

Ó pojď, ó pojď! Pojď, jak jdou sny

po tichých duše pěšinách –

chci pohlédnout ti do očí

až k duši v jejích hlubinách!

V té noci tichu nádherném

v tom velkých duší království

chci vypít jedním pohledem

z tvých očí ono tajemství!

Ó pojď, ó pojď – své duše sen

jak peruť toužně rozepni!

Zrak v zraku vroucně ponořen –

v objetí duše spojení:

Tak vzletném’ spolu vesmírem,

tak opustíme všední zem –

a víc se nevrátíme k ní!