Notturno.

Spí všechen dům, ten šedý, trojpatrový,

já jediný jen v dusné jizbě bdím;

stich’ v bytu ruch, v němž manželé jsou noví,

klid chodeb straší temnem hrobovým.

Kruh plné luny přimodralým jasem

tkví na sklu zaprášeném oken mých,

a z dlažby, po níž hýřilec jde časem,

zní krok jak echo chrámů gothických.

A na stojanu, kde knih zdobné řady

ve sboru nejpestřejším svorně dlí,

se šklebí lebka, symbol zmaru, zrady,

člověka, který dávno umrlý.

Jak velkým jevištěm, tak duší stmělou,

v níž na chvíli svit upomínky vzplál,

jde žití mé; zřím karavanu celou,

jež pouští táhlou kráčí dál a dál.

Ze hrobu věčna, jenž se nad vším klene,

mé lásky, nadějí mých skon a vznik,

jdou jako mrtvoly jen oživené,

jež klesnou zas a pro než marný vzlyk.

A hlava horečkou snů těžká, líná

bez vlády do dlaní se chýlí teď,

na stole lampa zvolna uhasíná

stín můj tak slabě kreslíc v jizby zeď...

Jdi též, ty mroucí dne! Co pro mne věstí

skon půlnoční tvých teskných v touze chvil?

Dnes též jsem polapit chtěl přízrak štěstí,

zřít boha, před nímž bych se ponížil.

A rád jsem, že den protoulaný v snění,

když ke rtům nepodal mi léku číš,

aspoň té velké říši zapomnění

mdlé tělo pošinul pár hodin blíž...