NOTTURNO.

Noc zádumčivá věšela už stíny

na modré Alpy, z roklí voněl spánek

zavlhlé země, z jihu od Fersiny

mi žhavé čelo líbal měkký vánek.

Vlak zahučel v tom z nedaleké hráze.

Ten k jihu jel v noc vlahou, plnou hvězd.

V ten okamžik já oddechoval snáze,

v tu stranu zřel, kde Italie jest.

V tu jižní stranu do noci zrak noře,

já cítil v duši nekonečné hoře,

a stesk, pro který nemám ani slov.

Já cítil touhu, touhu ve své hrudi,

jež chvěje mnou a do dálky mě pudí,

jež jižní nebe chce mít za příkrov.