NOTTURNO.

Teď stíny noci táhnou ulicemi

jak tlupy nepřátelských žoldáků,

již kroky bezhlasnými jdou a němi

a podobni jsou v tichu přízraku.

Už naplnily spící město celé,

jich tmavé všude vidět chocholy

a přepadají chodce osamělé

a všecky bdící, ať jsou kdokoli.

Jak po řebříku po římsách se šinou

až k oknům do závratných poschodí,

a hledí na mne s šklebnou pantomimou,

můj úděs bledý jak jim lahodí!

A vnikly ke mně v cely tiché stěny,

jak nepřátelskou tvrz mne svírají;

jsou meče jejich k srdci napřaženy,

kde spící vzpomínky se skrývají.

Vím, probudí je zase v okamžení,

jich víno smísí v kalich se žlučí

a v smíchu podají mi k opojení,

než na vždycky mé srdce umučí.

V té těžké chvíli zvedám k nebi zraků

a ze mračen sem luna probledla;

jak by se naklonila ze oblaků

tvář Krista v umírání ubledlá.