NOTTURNO.

Své Musy plachou laň když jsem již uchvátil jednou,

tak snadno nepustím těkat ji vzduchem;

s ní chci se milovat, až k jitru nebesa zblednou

a rosa se zatřpytí na listí suchém.

Ji ve své levici nechám pokojně spáti

a pravou vystavím ze vzduchu hrady,

z nichž oken tisíce v kraj bude bájek mých pláti,

snem jí mi vnuknutým kol zalidním sady.

Tu krásným světicím se kořit lupiči budou,

a lásky skřítkové pedanty bouřit,

co zatím andělé strašlivou schváceni nudou

již spousty cigaret počnou tam kouřit;

do plžů nevzhledných běs náhle pitvorný vjede,

jenž rázem všechny je v motýly změní,

co stafáž líbeznou ke tváři Julie snědé

a svůdné pro tílka opojné chvění;

a luna bude plát a zvuky mandolin sladkých

tam klokot fontány rušiti bude,

oživne Romeo, by v slokách zpěvavě krátkých

své srdce rozptýlil ve květy rudé.

Až náhle přikvapí den s lesklých paprsků mečem,

hru stínů zažene v údolí skryté,

tu s mojí milenkou špic lásky nejvyšší stečem,

již strměti nad srázem temnoty zříte.

Pak s jedním polibkem tak jako Okean dlouhým

se smutni rozejdem na dlouhé časy:

já bít se s životem ozbrojen veršem jen pouhým,

a ona znovu si upravit vlasy.