NOTTURNO.

Pojď, duše moje plesá,

zde na pokraji lesa

si v měkký sedni mech!

Máj květy nasel v trávu,

dej na můj klín si hlavu

a ústa líbat nech.

Hleď, jak se skrze houští

k nám zlatý motýl spouští

nad růže vodních řas.

Než s ním se západ setkal,

on perlu rosy vetkal

v tvůj hebký, černý vlas.

Tak spanilá jsi, dítě –

tvých očí sladké sítě

mne chytly v objetí:

dnes v nich sen štěstí vidím

a hvězdám nezávidím

a jásám v poupěti!

Když se snětí pak jívy

zpěv černohlávka snivý

se v trilkách níží k nám,

v mé duši píseň jiná

svá křídla rozepíná,

a znám ji pouze sám.

Mně zdá se o anděli,

květ růže s medem včely

jenž sepjal na rtech svých –

tak podoben tvé líci!

tak vnadný, laškující

jest sladký jeho smích!

Má důlek v levé tváři

a z očí láska září

jak zraku tvého svit.

I toužím: tys to celá,

ó pojď, má uzardělá,

v stín lesa večer snít!

Již stříbrem hoří stráně

a z mlází vyšly laně

se v luzných koupat snech.

Máj květy nasel v trávu,

dej na můj klín si hlavu

a ústa líbat nech!