Nová generace.

Bože, nová generace

jako jitro mlhami

k novým cílům lidské práce

kolem vrůstá před námi.

Nám se zvolna večer šeří...

Zdaliž ona doufá, věří

jako my, již pomalu

ku „starým se pánům“ kladem?

Zda jí hárá v srdci mladém

láska v mocném zápalu?

Když jsme druhdy v život vjeli

zaslíbenou hledat zem,

možná, že jsme nevěděli,

co chcem a kam směřujem.

Čas byl trochu romantický,

ale ryzí, čistě lidský

cit nám pod krunýřem plál,

štít náš lesknul se, až milo,

na něm zlatem psáno bylo

staré slovo: Ideal!

K slova toho definici

byť by nucen někdo z nás,

snad by nevěděl co říci;

uměl však jít ve zápas,

věděl, že chce výš se vznésti

za přeludem, jejž zval štěstí,

věděl, vždy, že dobro chtěl,

věděl, ku práci když sedal,

v stavbu celku dlaň že zvedal,

na sebe že zapomněl.

Snad i při tom zbloudil mnohý,

jak už lidstva úděl jest,

vždy však ctil své staré bohy,

praporu též starou čest.

V posled, byť v dědictví chudé,

po všech přec kus práce zbude,

k níž se jednou vrátí vnuk;

nedím syn – ten v dráhy jiné

bezohledně kroky šine,

kam zve nových hesel zvuk.

Nechci zkoumat ona hesla

jedním v postrach, druhým v smích,

velká doba ta je vznesla,

příští učiň skutky z nich!

V posled všichni, již tu jdeme

v úpalu dne, bojujeme

za krásy či pravdy svět,

ať jdem k jitru, ať jdem nocí,

puzeni jsme tajnou mocí,

bezděky jsme hnáni v před.

Chci jen, mládež když zřím státi

čackou falanx před sebou,

oči, které musí pláti

před svých cílů velebou,

mozky, v nichž to vře a kvasí

blýskavicí v lepší časy,

páže k práci rozpjaté,

ňadra připravena k ráně,

chci se ptáti odhodlaně:

Co nám jednou podáte?

Otevřete nové drahy

duchu, jenž se zmítá spjat?

Ztajíte žalářů prahy

do květů a do poupat?

Vrátíte ráj staré zemi?

Sbratříte nás s lidmi všemi?

Prolomíte tvrdou hráz,

předsudek, již stavěl po věk,

o niž leb si tříští člověk,

na níž hyne květ i klas?

Sluch snad směle nakloníte

k staré sfingy němým rtům?

Ořech záhad rozluštíte

krajům všem i národům?

Plavci vzduchem, plavci mořem

proletíte divým ořem

vesmír až k zámezí hvězd?

Přinesete v úkoj bídy

z neznámé kdes Atlantidy

nové krásy blahozvěst?

Či snad chabé děti spleenu

na doběrku století

flegmatičtí k svému zhynu,

unavení trpěti,

otrháte ve požitku

nervosních dnů sporou kytku,

jež vám svadne bez plodů,

sotva jati láskou k ženě,

tupí k pravdě, v každé změně

vlažní k svému národu?

Či spíš, jak se žití spřádá,

vám se zmírní srdce tep,

až krev schladne v žilách mladá,

cílem vaším chléb jen chléb!

V boji s hroudou, v práci, v potu,

udoláte sotva hmotu

a zas mine lidský věk

ve jhu marném staré práce,

za niž stará resignace

a kdes v dálce – červánek!

Nikoli! – Vám vše plá v rose

jitra, jež jest vítězství,

vaším okem nekmitlo se

hnusné hádě sobectví!

Nechť se „positivní“ zvete,

ve vás to též raší, kvete...

Ovšem káže moda teď,

jež se poesie bojí,

zapřít cit a touhu svoji,

místo růže zvednout smeť.

Moda přejde – pouze vy tu

zůstanete s prací svou,

ve svém chtění, snaze, citu

ať se o vás prou a rvou.

Hesla zniknou v nové vřavě

v zdravém srdci, v zdravé hlavě

na myšlénky bohaté,

vše se spojí do souzvuku

k blahu lidstva a pak ruku

do hrobu nám podáte!