NOVÁ PÍSEŇ NA STAROU MELODII.

Až v hloubi duše zaslechl jsem zvuk

(pan Viktor Dyk cos, tuším, slyšel taky).

Stotisíc zdvihlo zčernalých se ruk

a zasvítily vpadlé dávno zraky.

O podvrácené snil jsem ethice

(viz Viktor Dyk, Marnosti, číslo dvacet),

o moři, pobouřeném velice,

jež staré, těžké hříchy touží splácet.

O lodích, které vlnou strženy,

o pyšných lodích, kterým praskla rahna.

– – A vidím jen kraj pustý, schmuřený,

v něm poutníka, jenž neví, kudy z bahna.