NOVÁ PÍSEŇ SELSKÁ.

Já měl jsem sporý lán se slibem úrody,

s tím slibem kulhavým, jenž vodí národy

a ženu těhotnou a mravnou jako květ,

že dívčí monastýr ji moh’ mi závidět.

A v koutě hlubokém spal oltář babiček,

od dětí komických zván „pámbůpámbíček“.

A moje potahy! A moje telata!

Můj každý čeledín měl srdce ze zlata!

Vždy jsem tak ode žní se ke žním probíjel,

jsa míjen čelistmi já, druhý Daniel,

l v míru sestaral můj kocour domácí,

z mých dřevních kojenců se stali vojáci.

A peřin výbavy se kupí pro holky,

jež vše se dostanou za svoje pacholky.

Až v chvíli sváteční má žena počítá,

že dost už rodila a žila do syta,

své ruce kostnaté pak sepne do šera,

má žena ohnutá a seschlá příšera!...

Ve koutě hlubokém se smráká tajemně:

Ty „pámbůpámbíčku“, smí zajít beze mě?!“