NOVÁ POHÁDKA

Dvě hvězdy na blízku si sedly,

tam, kde se tulí kuřátka;

za ruce dvě se duše vedly.

„Jak je ta tvoje pohádka?“

„Já? Já viděl květy na lučinách svých,

slzami zářily v křepelčí smích –

jich bílé plátky padaly v proud kalný a se válící

a vírem po něm běhaly, jak v hravé tance směsici.

Kdo plakat chce? Kdo chce se smát?

Jsme jak ten květ tam pod námi.

Ó tíže hmoty! Zákon – pád –

vždyť vyrostly nad vlnami.

Pomalu žloutly v chumlu vln,

(kdys přec byl každý pelu pln!) –

Já viděl květy hynoucí

a nechtě – přec jsem toužil k nim –

já viděl vlny plynoucí –

však nechtěly mne do hlubin!“

A druhý teď dumal, jak šťasten jest ten,

kdo od zrádných strží jest vypovězen,

že třebas i s trním kol srdce, přec stojí –

a dlouho když dumal, pak začal tu svoji:

„Ó nebylo mi vždycky tak!

Ve blankytné říši pták,

plný krásy, plný štěstí,

v zlaté dálky chtěl se vznésti –

mne zničil démon můj, já myslel že již mroucí,

ale náhle ožil, nikdy nehynoucí –

ó buď klet!

Já sestřičku měl. Nevím zkad.

Kanárka. Fialku. Nesmírně rád!

A jméno její? Nu snad nebe samo.

Nyní cherubínům bude snad již známo.

Ji vzal mi démon můj – ó budiž klet!

Já tatíčka měl, hříbeček jak sivý,

krvavé ruce své sepial žalostivý –

jej srazil démon můj – ta černá duše půl,

jej srazil v důl – buď klet!

Já matičku měl, dolorosu bílou,

paprsek, jehož jsem stín.

I na ni se sápal!! A poslední silou

s ním v boj se teď vrhl nehodný syn.

Zhyň! který stojíš mezi námi,

třebas i já zhynu, já, její syn!

Ty, matko, žij! A olivami

věnčenou hlavu složím ti v klín.

Anebo padnu, bratře, v tom klání?

Však bude to krásné umírání?“

V bratrské objetí k sobě se sklání

krvavé, únavné odříkání

s očistou prožitých vin.