NOVÁ POUŤ.

Jako ta velbloudice kupcem lakotným

přílišným břemenem obtížena –

ač těhotna – zvedám se s novým bolem svým

na pouť, kteráž mi víc nekýžena.

K nebesům nezřím víc – jen v strachu o svůj plod

a v bázni, že to břímě nesnesu,

zřím bič, co do mne a v můj celý rod

zas pere! Zdaž ty rány setřesu?

Zvedám se – klekám, prose: pramen živoucí

mi v tesknou hruď a duši vlejte dřív!...

Ni kapky! Nuž – tedy se nohou třesoucí

již vzepnu – zvedám – stanu; hoj, ký div, jsem živ!

Neprasklo nic – jen hrklo ve mně drobátko

při myšlénce na nedozorný cíl...

Ach, přejte za druha mi aspoň oslátko,

ať ouško mu nakousnu, k ukrácení chvil.