NOVÁ ZEMĚ.

To v proudu jsme a voda nese nás.

Ty pláčeš? Vidíš nekonečnost moří,

oblaků modř a zlato západu

a harmonii tichých podvečerů,

teplých jak život!

A ty tu pláčeš! širé pláně zelenavých vod

tvou duši náhlým smutkem roztesknily

a přízrak bludný šeptá v očích tvých.

Je všechno bez konce a nikde není země,

a není mocné lásky stvořitele –

Barevné duhy jemně sklonily se,

uprchlo vše, co bylo kol a kol.

Přátelsky vztýčen nám dvoum na pozdrav

se modrý zénit sluncem zakrvácel.

Oh, hledejme Zemi!

A zase prchlo vše, rty v modlitbě se chvěly,

co smutkem zvalo se, dnes zove životem:

a v prostřed tichých vod, hle, večer tichý pad,

tvé vlasy cuchá vítr zaslíbených krajů

a rty se otvírají k písni silné naděje.

Před námi země jest, všem její břehy zkvetou,

kdož ve svých srdcích dosti silni byli

a odhodlání v zracích zanítili

plout stále v před, kde příští dny se tměly

svým věčným životem a věčným umíráním.

To země jest a veliká jest ona,

tak veliká jak zkvetlá touha moře,

tak veliká jak utrpení lidstva

dvou tisíc let,

jež v rukou brutálních svou krásu nesou,

jak oběť, pro nový svět.