NOVALIS.

O, touho nezměrná! K tvým jasným studánkám

se duše snílkova hvězd prvním třpytem vrací,

by pila nadšení k závratným rozletům –

v nichž našla život svůj a v nichž i vykrvácí.

Vždyť v duši dítěte již paprsk věčna pad’:

dán srdci písní dar a nesmrtelnost snům,

žár svatých nadšení velikých rozpjetí

a křídla andělská k nejvyšším rozletům.

Na křídlech klekání vždy k žití procitá,

kdy touhy zaplanou s hvězdami v noci tmách –

a těká za svým snem nebeskou zahradou

na křídlech andělských po modrých květinách...