NOVÉ CESTY.

Běželi jsme lesem, v kterém ztichli ptáci,

cestičkou, jež kdesi v daleku se ztrácí –

ruku v ruce, sami, tělo blízko těla –

Viď, ty vytoužená vílo osamělá!

Jaký to byl tehdy od nás šťastný nápad!

Lesklý kotouč slunce právě v horách zapad –

mha se táhla z dolin, tma šla v lesy hýřit,

před pohledem mým již nemohla ses pýřit –

Do daleka šli jsme rychle od všech lidí –

Dávno všecko kleto, co již člověk vidí.

A my svoji lásku čistou jsme mít chtěli,

tělo vedle těla – pyšní – osamělí.

„Kdo tu cestu šlapal? Kdo tu kráčel prvý?

Mýtil ji svým potem, nebo svojí krví?“

Vílo moje milá, po tom nic nám není,

leťme do daleka volni, opojeni –

Zda tu kdo šel kdysi, kdo tou cestou prošel –

po tom nic nám není. Zhynul nebo došel.

A nám nutno v houští, kde se cesta ztrácí,

kde už ani pět si netroufají ptáci.

V dáli od člověka, novou cestou kdesi,

zpívat v širé, tmavé, nekonečné lesy.