Nové Jiříkovo vidění, jinak: Básníkova cesta do pekel, (Epilog.)
Já jsem dudák z kraje dudáckého,
Odkud znáte kostnického mistra,
Odkud máte pěvce junáckého,
Z kraje, kde Otava teče bystrá;
Ten vám častěji už zadudal,
Písní bodnul, písní medu dal.
Od nás ejhle! máte Krasoslava,
Co ve službě vlasti věrně stál,
Srdce jí a hlavu věnoval.
Škoda je, že práchniví ta hlava,
Běda, že to srdce citlivé
V každinkém našinci nežive! –
V končinách těch dravý Poberta,
Strašně vládařil Don Huerta.
Jeho duch teď na Boubíně bloudí,
A když vysokán ten mrakem čmoudí,
Tenkráte z nadotavského sídla
Přicválá na hřbetě svého bidla,
A ve spolku Černoboha straší,
Až je někdy Bělboh oba splaší:
Silou větší nežli čarodějskou
Zažene je z čisté vlasti naší
Na nějakou skálu Pyrenejskou.
Tohoto jich vlastenského bytu
Nesmějí přestoupit mezery,
Leda že by v noci do Madritu,
Nebo do Moreny Sierry
Šli navštívit bludné příšery,
Co na březích Manzanaresa
Slaví Molocha i Aresa,
I Mamona modlu heberejskou,
Jež připloula z chrámů albionských
Na krásnou půlvýspu Pyrenejskou,
Do končin kastillských, katalonských,
Do Asturie a do Granady,
Všude plodíc neřády a svády
Mezi bratrskými národy.
Zdeť ji mnozí jako bez smyslu
Ctili jménem boha Průmyslu,
Stavěli jí hrdé pagody,
Sloužilo jí kněžstvo tisícero;
Nejvyšší kněz byl Don Baldemero.
Mamon hlásá evropského štěstí
Chytře vymyšlenou zámínku,
A jen záměrům svým cestu klestí,
I rozsívá otevřenou pěstí
Svodně lakadlo svých sterlinků!
Ale pomalounku po malu
Požádá on svého půjčinku
Nazpět ve valutě realů.
Pošlo konto – ach ne bez ouroku! –
Takto mastičkář k novému roku
Nemocného s kontem navštíví,
Ač mu silou prášků svých a moků
Nevyvrátil neduh jízlivý,
Musí chuďas člověk poctivý,
Třeba s velkou tíží častokráte,
Platit ze sta dvakrát padesáte!
Já jsem dudák z kraje dudáckého,
Tam kde tvrdé bašty Zvíkovské,
Strmíc z výspy proudu zdvojeného,
Skrývaly koruny královské;
Kde král, jemuž přezděli jsou „Kaše“,
Na nivách dědiny Gorazdovy
Zhynul proti panu Bavorovi,
Darmo obléhaje hrady naše.
Ach! duchové věkův pohřbených,
Na nynější pohlédněte časy,
Kdežto místo velkosti a krásy,
Místo chrámů, hradů skácených,
Průmyslu duch arcigenialný
Staví pivováry, vinopalny!
U nás, poslechněte, to je čest!
Nejostřejší pálenka se táhne,
Samožitná, samostatná jest,
Po ní jazyk smahne, hrdlo prahne,
Tak že její síle narkotické
Odolá jen hrdlo prachatické.
Jenom Ukrajinští jonáci,
Kyjovské horilky pijáci,
Naší perlovici odolali,
Když ti okřídlení vojáci
Do dudácké země přicválali.
Tehdáž jako řádní dudáci
Řádně Francouzíkům zadudali;
Zadudali jejich Džingis-chanu,
Že utíkal domů za Sekvanu.
Oni však se „v pereď“ za ním hnali,
Až jej vypudili z Frankostanu,
Pak se zpívajíce domů brali.
Leč ti rekové, co překonali
Velikána všechněch velikánů,
Běda! jedno přec nedokázali:
Zmoci morovou kořalky ránu!
Nestává pak toho ukazu
Z ukazárny carstvujuščích pánů,
Jenž by vyhnal tuto nákazu,
Která hubí stanice a chatky,
Polské chlopy, ruské mužíky,
K bílým medvědům až do Kamčatky,
Mezi ploskonosé zmrzlíky! –
Já jsem dudák z kraje dudáckého,
Odkud Jiřík krásnou kochanku
Nad Uslavou z rodu pračeského
Za ženu vzal, slavnou Johanku!
A ten slavný Jiřík z Poděbrad
Byl jest Čechů nezmožený hrad.
Žadného ač neměl vidění
A nevěřil v babské bájení,
Dobře zíral svojím zrakem bystrým,
Dobře rozumem svým rozumoval,
Dobře tepal vrahy mečem ostrým,
V míru mírný meč do pošvy schoval.
V královském jsa prohnán umění,
Jakby vládnul od narození,
V lásce srdcem, rozumem se řídil,
Až si v našem kraji choť vyslídil.
A to jesti naše chlouba dávní,
A našeho kraje přednost hlavní,
I všech jeho výsad podstata,
Že nám z celé krásné země české,
Která chová děvy švárné, hezké,
Rodí on nejbuclatější děvčata
A nejmoučnatější zemčata,
Tak že hlad nás, dá Bůh, neumoří
Jako nebožáky v Rudohoří!
Krása našich děv a jejich cnosti
Skvěly se, když naši dudaři
Poslali své dcery k císaři
Do měst pražských k národní slavnosti,
Kdežto na pozvání stavovské
Jedly očepáky královské;
Tenkrát, když ohyzdná příšera,
Provozujíc kousky lotrovské,
Měla pelech v městě cholera,
A když v nerozumném ujímání
Tak jest zajímala Pražany,
Až se ozývaly Volšany
Hlasem umíračku bez ustání.
Ale naše dívky švárné, zdravé
Žádné nákazy se nebály,
A jak dříve tak v té chvíli dravé
S Boží pomocí se vdávaly:
Protož bez nejmenší pochvaly
Radím všem, kdo chtí se ženiti,
V našem kraji stav svůj změniti:
Bůh dá požehnání tomu sňatku,
Dětí jako smetí v základ statku.
Nuže, milí bratři neženatí
Do našeho kraje pospěšte,
Tam budouce uzlem lásky spjati
Vazeb mládeneckých rozřežte.
V končinách, kde toto roste kvítí,
Tu kde slunce nad Boubínem svítí,
V končinách těch ještě najdete
Mnohou duši v kráse poupěte,
Zavinutou v cnostech zděděných,
Žádnou mocí neodcizených;
Neb zde druhdy stála svatyně
Živy, klasodárné bohyně,
Bývalých pak bohů dobrota,
Kteří jindy Boubín strážili,
Zachovala částku života,
Ba i mnohé dávné mohyly
Praslovanských zvyků, cností, mravů,
Věr i pověr u nemalém davu,
Barvami se skvoucích národními,
Nezrušených časy zuřivými. –
Třikrát blahoslavený jest ten,
Komu lásky blahodárný sen
Proměnil se ve skutečnost jistou,
Kdo panenskou duši získal čistou,
A po světském mládeneckém zmatku
Pojal věrnou choť a plodnou matku,
Která žije v muži, v jeho dítkách
Jako včelka v medonosných kvítkách,
Dobrá paní dobré čeládky,
Sama láska, sama ochota,
Koná pilně denní obřadky
Svého domácího života,
Jako Boží sluha ve svatyni,
Jsouc pokory vroucí přítelkyní.
Silou této pokory a lásky,
V ouřadě strážného anděla,
Sejme s čela svého manžela
Starostmi mnohými vzešlé vrásky.
Jedno něžné její políbení
Těžkou práci v lehkou hříčku změní.
Kdožby, vida tuto manželku,
Zamiloval sobě Staëlku,
Co spisuje verše, novelly,
A domácí vábí přátely?
Řádný muž chce řádnou manželku,
Ale žádnou spisovatelku; –
On chce ženu k milování, k práci,
Hodnou, pilnou jako Popelku,
Ne však těkající křepelku,
Za níž by se táhli křepeláci
Dokud její tvář by neuvadla,
Pak by z nouze manžela dopadla,
Od svých gentlemanů zahozena,
Ve své prudké lásce ochlazena. –
Žádnou Minervu neb Pandoru,
Ježto se svou puškou otevřenou
Otevřela strastem závoru,
Kteréžto se nyní na svět ženou!
Jáť jsem dudák z kraje dudáckého,
Jenž jest krajem rázu prastarého,
Kde se Boubín k oblakům pne zhůru,
Barometer našich rolníků,
Kde teď kouzelnice v nočním kůru
Rejdí v spolku čarodějníků,
Odkud často mlékossajnou můru
Sešle kletba černoknižníků,
Kterým dáno mnohou tajnost znáti:
Jak se mračna zaklínají škodná,
Kdy se od Šumavy začnou hnáti,
A jak zní ta slova hromosvodná,
Jichž se krupobití musí báti
A minouti pole klasorodná,
Která v ochraně jsou zaklinačů,
Divných vědomostí ukryvačů.
K nim se přidružily kouzelnice,
Staré babky, mladé krasavice
Černooké s černým obočím,
V nočních schůzkách pilné přástevnice,
Kteréžto svým duchem proročím
Do budoucna dalekého hledí,
O všech láskách, o všech svatbách vědí.
Ony často mnohou klevetu,
Mnohou pomluvu z úst pomlouvaček,
Když klep v nejlepším byl rozkvětu
A začínal plodit mnoho rvaček,
Směle na svět vyvedly jsou ven,
Jako pouhý klam i mam i sen,
Který v hlavě s vlasy nekrátkými
Zňal se, a byl svojím mezi svými.
Mnohá z nich má vyšší vědomosti,
Znajíc jakou rozkoš laskavec,
Jakou plodí žalost chrastavec,
Které bazanka má v sobě cnosti,
Jaký požehnaný účinek
Kokoříkový má kořínek,
Zvláště z lačna vezme-li se ráno.
Avšak kromě srdečních těch líků,
Kromě bazanky a kokoříku,
Mnohým ještě více vědět dáno:
Jak si jinoch děvče navnadí,
Jak divizna, a jak kapradí,
Když má které děvče uděláno,
Oukladníka nejlíp vyzradí,
I jak mermomocí k lásce vábí
Upejpavé děvy háček žabí.
Matky o své dcery pečlivé
Střádají byliny léčivé
Proti uřknutí a laskování,
Aby z nebeského smilování
Láska mateřská to spořádala,
Co ta světská láska porouchala:
Tedy pakostník a kopřetinu,
Heřmánek, co kryje plahočinu,
Šalvěj, jitrocel a bez a slez,
Doušku mateří a pejr a vřes,
Mejlí, klokočky a haděnec,
Pampelušku, planý tleskanec,
Zeměžluč a pernou meduňku,
Všedobr a hořkou peluňku;
Všecko máti střádá sklízí pilně,
A již čtvrtka toho sklizuňku
Zhojí každou nemoc neomylně!